ECLI:CZ:US:2011:3.US.3502.10.1
sp. zn. III. ÚS 3502/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010 č. j. 28 Cdo 1994/2010-242, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 12. ledna 2010 č. j. 54 Co 1001/2009-213 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. srpna 2009 č. j. 12 C 123/2007-190, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, jakož i jeho vydání předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 7. srpna 2009 č. j. 12 C 123/2007-190 (v petitu označil rozsudek tamního soudu ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 12 C 123/2007-149; uvedený závěr Ústavního soudu nicméně vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, přiložené plné moci, a rovněž ze skutečnosti, že tento rozsudek byl zrušen Krajským soudem v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 10. února 2009 č. j. 54 Co 72/2009-165).
Kasačním návrhem stěžovatel též brojil proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání.
Stěžovatel tvrdil, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Mělo se tak stát tím, že obecné soudy nesprávně posoudily důsledky vznesené námitky promlčení, resp. v předmětné záležitosti klíčovou otázku okamžiku stavení promlčecí lhůty. Stěžovatel konstatoval, že žalobce (takto vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) žalobu o vydání bezdůvodného obohacení sice podal dne 28. května 2007, ovšem svůj nárok původně opíral o zánik pojistné smlouvy pro odstoupení od této smlouvy, pročež se dle přesvědčení stěžovatele jednalo o jiný skutkový a právní základ žaloby, než jak jej následně vymezil v podaném odvolání, doručeném soudu 7. ledna 2009, a tedy jde (pro uvedené odlišení) o změnu žaloby. Teprve v něm bylo ohledně uplatněného nároku argumentováno vedlejším účastníkem zánikem pojistné smlouvy v důsledku přiznání částečné invalidity stěžovatele. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že uvedené měly obecné soudy posoudit jako zásadní změnu skutkového základu podané žaloby. Pokud jsou jejich rozhodovací důvody podloženy tímto skutkovým základem, potom by ke stavení promlčecí lhůty došlo, totiž v případě kvalifikace uvedeného tvrzení jakožto změny žaloby, až dnem 7. ledna 2009. Předmětný nárok, takto skutkově a právně vymezen, byl ovšem k tomuto dni dle stěžovatele již promlčen, pročež měla být zohledněna jím vznesená námitka promlčení a podaná žaloba zamítnuta.
Pro uvedené se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
V odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší soud s poukazem na svou judikaturu (rozsudky ze dne 31. července 2008 sp. zn. 33 Odo 944/2006 a ze dne 22. listopadu 2006 sp. zn. 33 Odo 1310/2004) mimo jiné konstatoval jednak, že o změnu žaloby jde tehdy, požaduje-li žalobce stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě, jednak že pouhá změna v právní kvalifikaci není změnou žaloby.
Nejvyšší soud uvedl, že vedlejší účastník odůvodnil v žalobě ze dne 23. května 2007 svůj nárok ve výši 65.718,- Kč tím, že stěžovateli na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 11. října 2002 vyplatil pojistné, ačkoliv od této pojistné smlouvy dopisem ze dne 22. června 2006 odstoupil. V odvolání proti prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 12 C 123/2007-149 vedlejší účastník uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovateli byl dne 22. ledna 2003 přiznán částečný invalidní důchod, a ačkoliv dle názoru vedlejšího účastníka bylo odstoupení od pojistné smlouvy platné, soud prvního stupně měl posoudit důsledky přiznání částečného invalidního důchodu stěžovateli v souvislosti s pojistnou smlouvou. (Tedy vyvodit zánik pojistné smlouvy v důsledku přiznání částečné invalidity stěžovatele.) Nejvyšší soud konstatoval, že vedlejší účastník tak ve svém odvolání sice žalobní nárok jinak právně odůvodnil, po celou dobu řízení se však po stěžovateli domáhal vrácení pojistného plnění, které stěžovateli vyplatil na základě zaniklé pojistné smlouvy, tj. vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Zdůraznil, že nebylo povinností vedlejšího účastníka nárok jakkoliv právně kvalifikovat, protože právní posouzení skutku není věcí vedlejšího účastníka (žalobce), ale věcí soudu. Nejvyšší soud k tomu dodal, že navíc soudu prvního stupně bylo známo již v souvislosti s jeho prvním rozsudkem ze dne 19. listopadu 2008, že stěžovatel byl uznán částečně invalidním dne 22. ledna 2003 (odkázal na vyjádření žalovaného na č. l. 32 a lékařskou zprávu na č. l. 39 spisu), pročež tuto skutečnost není možné považovat ani za novotu.
Konstatoval, že ze skutkových zjištění obecných soudů plyne, že vedlejší účastník se dne 28. dubna 2006 dozvěděl o částečné invaliditě stěžovatele. Žalobou ze dne 28. května 2007 vůči stěžovateli uplatnil svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že s ním uzavřel dne 11. října 2002 pojistnou smlouvu, jejímž předmětem bylo také pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti. Nejvyšší soud za těchto okolností uzavřel, že žaloba tedy byla podána v dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě (§107 odst. 1 obč. zák.); současně, že vedlejší účastník dodržel i tříletou objektivní promlčecí lhůtu dle §107 odst. 2 obč. zák, která začala běžet nejdříve 5. června 2004, když stěžovatel přijal první část plnění ve výši 15.000,- Kč.
Takto konstruované odůvodnění, zohledňující konkrétní kontextuální specifika posuzovaného případu stěžovatele, dle názoru Ústavního soudu aplikační exces (ve smyslu jeho judikatury) nezakládá.
Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu