ECLI:CZ:US:2011:3.US.3504.10.1
sp. zn. III. ÚS 3504/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. V., JUDr. Tomášem Machem LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Týnská 21, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vězeňské služby České republiky, věznice Plzeň, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spojené s návrhem na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve slově "vazby", takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že tím, že nebyl dán souhlas s eskortou "z útěkové vazby" do zdravotnického zařízení k provedení vyšetření a stanovení léčebných postupů, bylo "stran Krajského soudu v Plzni" nepřiměřeně zasaženo do jeho práva na ochranu zdraví a "toto právo porušeno" (I.) a že neumožněním "přístupu k lékaři dle jeho volby stran Vězeňské služby České republiky" nastal co do zásahu a porušení jeho práv důsledek shodný (II.); současně má Ústavní soud uložit jak Krajskému soudu v Plzni tak Vězeňské službě České republiky zdržet se zásahu do tohoto práva a počínat si tak, aby "mohlo v rámci přiměřenosti docházet k výkonu (jeho) práva na ochranu zdraví (III., IV.). Posléze stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 20/1966 Sb.") ve slově "vazby" (V.).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel ("jsoucí v útěkové vazbě") požádal Krajský soud v Plzni a ředitele Věznice Plzeň o udělení souhlasu s eskortou do Městské nemocnice Duchcov k lékařským vyšetřením za účelem zhotovení odborného vyjádření k jeho zdravotnímu stavu, resp. potvrzení či vyvrácení existence těžké nemoci ve smyslu ustanovení §325 odst. 1 trestního řádu. Předseda senátu Krajského soudu v Plzni podáním ze dne 9. 11. 2010 stěžovateli sdělil, že sledování zdravotního stavu stěžovatele je v kompetenci zdravotnického zařízení Vězeňské služby ČR, a proto souhlas neuděluje; ředitel Věznice Plzeň jej pak přípisem ze dne 18. 11. 2010 informoval, že lékař této věznice je schopen zajistit požadované vyšetření a že "v nejbližší době bude objednán na kardiologické vyšetření".
Stěžovatel žádá zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb. ve slově "vazby", neboť podle jeho názoru nepřiměřeně omezuje právo na volbu lékaře, a tuto "nepřiměřenost" shledává v tom, že oproti osobě v zabezpečovací detenci či ve výkonu trestu se vůči osobě ve vazbě uplatňuje presumpce neviny a nelze ji obdobně omezovat ve vztahu k ochraně zájmů společnosti. Práva na volbu lékaře se dovolává proto, že ve věznici absentuje k jeho onemocněním specializované pracoviště a k lékaři, který jej bude vyšetřovat, musí mít vztah důvěry.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nebrojí primárně proti opatřením výše označených orgánů ("nedáním" souhlasu s jeho eskortou), nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil část ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb.; ve skutečnosti totiž nekritizuje neústavní interpretaci tohoto ustanovení, nýbrž zpochybňuje ústavní konformitu předpisu (ustanovení), který byl aplikován.
Stěžovatelova argumentace však neobstojí.
Článek 31 Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolává, stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví a že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Nic více; především zde není zakotveno i "právo na volbu lékaře", jež stěžovatel pro sebe reklamuje. Jinak řečeno, toto právo ústavněprávní ochrany nepožívá, a to platí logicky i o výjimkách, jež z jeho proklamace v §9 odst. 2 zákona č. 20/1960 Sb. totéž ustanovení činí výjimky, pakliže nejsou výrazem porušení jiného ústavněprávního principu. O takovou situaci však v daném případě nejde očividně, neboť tyto výjimky mají zjevnou racionální základnu (rezultují zákonné omezení individuální svobody) a v testu ústavnosti prima facie obstojí. Vyloučení práva na volbu lékaře u osob, jejichž svoboda je omezena v souvislosti s probíhajícím trestním řízením, má své rozumné opodstatnění a není zcela zjevně nepřiměřené sledovanému účelu.
V širší (obecné rovině) je přiléhavé k právu na ochranu zdraví poznamenat, že jakožto práva sociálního se je lze domáhat pouze v mezích zákona, který toto právo upravuje (srov. článek 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž zde platí, že v testu ústavnosti uspěje již taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (srov. nález Pl. ÚS 83/06 odst. 185, vyhlášen pod č. 116/2008 Sb., též N 55/48 SbNU 629).
Právo na volbu lékaře tedy není bezbřehé a podléhá i jiným omezením, z nichž některá mají obecnou působnost, kupříkladu viz volbu pouze takového lékaře, který je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, jejímž pojištěncem je konkrétní fyzická osoba (k ústavní konformitě srov. usnesení III. ÚS 373/05), jiná se vztahují pouze na určité skupiny osob, jmenovitě vojáky, žáky vojenských škol, osoby v poměrech závodní preventivní péče či ty, jejichž zdravotní stav je posuzován pro účely poskytnutí dávek a mimořádných výhod (srov. ustanovení §9 odst. 2 věta druhá a odst. 3 zákona o péči o zdraví lidu).
Návrh na zrušení ustanovení §9 odst. 2 zákona o péči o zdraví lidu ve slově "vazby"je proto zjevně neopodstatněný, důsledkem čehož je jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Ku shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity těch "zásahů veřejné moci", jež mají podobu aktů, jimiž stěžovateli nebyl udělen souhlas s eskortou do jiného zdravotnického zařízení, než kterým disponuje Vězeňská služba ČR. Konkrétní skutkový základ pro neodkladné zajištění zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení umístěném v jiné věznici či ve zdravotnickém zařízení mimo věznici (srov. ustanovení §20 odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby) stěžovatel ani netvrdil.
Senát Ústavního soudu proto i v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu