ECLI:CZ:US:2011:3.US.3513.11.1
sp. zn. III. ÚS 3513/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. T., zastoupené Mgr. Irenou Lazurovou LL.M, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na dědinách 22, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 Afs 22/2011-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o kasační stížnosti, jehož byla účastníkem.
Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9053/07-1500-106794, Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2006, č. j. 278733/06/004914/6124, kterým bylo zastaveno řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2003.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Ca 263/2007-27, žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat dodatečné daňové přiznání za účelem dosažení změny způsobu uplatnění výdajů vynaložených na dosažení příjmů z pronájmu, neboť jediným důvodem, jenž ji k tomu vedl, byla snaha o optimalizaci daňové povinnosti změnou způsobu uplatnění výdajů poté, co zjistila, že dříve zvolený způsob (paušální částkou) nebyl pro ni výhodný. Tato skutečnost přitom nyní posuzovanou věc odlišuje od stěžovatelkou poukazované věci Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 123/2006, neboť v její věci nešlo o situaci, kdy by jí vznikla - z důvodu zvýšení daňové povinnosti nebo snížení ztráty - povinnost podat dodatečné daňové přiznání; původní postup stěžovatelky přitom plně odpovídá zvolenému způsobu uplatnění výdajů paušální částkou a touto volbou stěžovatelka o vlastní vůli konzumovala současně i své právo na výběr jednoho ze dvou zákonem připuštěných způsobů uplatnění daňových výdajů podle §9 odst. 4 zákona o daních z příjmů.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V odůvodnění uvedl, že právní názor rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 1 Afs 123/2006, na který stěžovatelka v řízení poukazovala, byl vysloven toliko pro situaci, kdy je zde legitimní důvod pro podání dodatečného daňového přiznání (zde konkrétně šlo o zjištění, že do výdajů uplatněných v daňovém přiznání byl neoprávněně zahrnut výdaj, jež nebylo možné uplatnit) a nikoliv pro případ, kdy takovým důvodem je změna způsobu uplatnění výdajů. V případě stěžovatelky však ke změně skutkových zjištění nedošlo, neboť její daňová povinnost byla za použitého způsobu uplatnění výdajů stanovena ve správné výši; pouhé pochybení daňového poradce při volbě způsobu uplatnění výdajů při zpracování daňového přiznání však tímto způsobem napravovat nelze. Zákonná úprava dodatečného daňového přiznání má totiž jiný obsah, smysl a účel, a neumožňuje "pojímat toliko ekonomicky nevýhodný", avšak v té době skutečný a vážně míněný projev vůle stěžovatelky (resp. jejího daňového poradce) mezi skutkové a právní důvody pro jeho podání; jinak řečeno, podáním dodatečného daňového přiznání nelze napravovat negativní důsledky volby jednoho ze zákonného způsobu uplatnění výdajů, byť by k ní došlo omylem. Z obdobných důvodů proto odmítl i námitku stěžovatelky, že v rozhodné době platný zákon o správě daní a poplatků "nezakazoval" dodatečnou změnu způsobu uplatnění výdajů, neboť k této změně mohlo dojít (s ohledem na výše uvedené) pouze u "příležitosti podání dodatečného daňového přiznání z jiných, zákonem připuštěných důvodů".
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v daňovém přiznání k dani z příjmů za rok 2003 omylem zvolila - namísto dříve uplatňovaných skutečných výdajů - způsob uplatnění výdajů u příjmů z pronájmu paušální částkou, přičemž v následujícím roce pak výdaje opět uplatňovala ve skutečné výši. V důsledku "změny na procentuální odpočet v roce 2003" jí však vznikla povinnost upravit dle §23 odst. 8 zákona o daních z příjmů základ daně předchozího zdaňovacího období o výši neuhrazených pohledávek. Na základě tohoto zjištění pak dospěla k závěru, že její daňová povinnost za r. 2003 "není stanovena ve správné výši" a vznikla jí tak za toto zdaňovací období povinnost podat dodatečné daňové přiznání. Za této situace, kdy "byla povinna neuhrazené pohledávky dodanit a tedy podat dodatečné daňové přiznání", "využila svého ústavním pořádkem zaručeného práva a v souladu s principem obecné svobody jednání jednotlivce" změnila způsob uplatňování výdajů zpět na výdaje skutečně vynaložené. Současně je však pravdou, že v "důsledku návratu k původnímu modelu uplatňování výdajů odpadla ... i povinnost dodanit neuhrazené pohledávky, tudíž se tato skutečnost, která byla původně příčinou povinnosti podat dodatečné daňové přiznání, v samotném (pozn. dodatečně podaném) daňovém přiznání ... již neprojevila"; okolnost, že ke změně způsobu uplatnění výdajů došlo "u příležitosti" podání dodatečného daňového přiznání z důvodů jiných (zákonem připuštěných) však Nejvyšší správní soud zcela pominul. Stěžovatelka má tudíž za to, že pokud jí právní předpis nezakazoval v rozhodném období provést změnu způsobu uplatňování výdajů, byla oprávněna ji provést při podání dodatečného daňového přiznání, bez ohledu na to, z jakých důvodů jí povinnost k jeho podání vznikla.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikovaný výklad právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelky právní názory, které byly k otázce výkladu §41 daňového řádu ve spojení v §9 odst. 4 zákona o daních z příjmů (ve znění platném v rozhodném období) v dané věci správním orgánem a správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Především platí, že oponentura předestřená stěžovatelkou nemá ústavněprávní reflex již proto, že jí otevřený výkladový spor ohledně práva ke změně způsobu uplatňování výdajů podle §9 odst. 4 zákona o daních z příjmů v podaném dodatečném daňovém přiznání dle §41 daňového řádu spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, k němuž Ústavní soud povolán - bez dalšího - není. Navzdory odkazům na prameny tzv. ústavního pořádku stěžovatelka fakticky jen pokračuje ve věcné (právní) polemice se správními soudy, zejména Nejvyšším správním soudem, a nepřípustně očekává, že jeho rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavněprávně relevantní námitky stěžovatelka nevznesla.
Není zde důvodu, pro který by zejména Nejvyšším správním soudem podaný výklad rozhodného ustanovení §41 daňového řádu a jeho důsledků pro posuzovanou věc (změna způsobu uplatnění daňových výdajů) bylo možno označit za výraz libovůle; má naopak racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ve stěžovatelčině věci uplatněné právní názory nejsou ostatně zpochybnitelné ani v rovině podústavního práva, a není zde ani situace evidentního odklonu od výkladových standardů soudní praxe, pročež oponované rozhodnutí nemůže být uváženo ani jako nepřípustně překvapivé.
Je proto namístě závěr, že se stěžovatelce porušení jejích ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu