ECLI:CZ:US:2011:3.US.3531.10.1
sp. zn. III. ÚS 3531/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. C., zastoupeného JUDr. Milanem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Jánošíkova 29, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 2 To 81/2010, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 1 Nt 221/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i z procesního spisu, se podává, že shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně povolil předání a předal stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody "do Slovenské republiky pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. a další, a to pro skutek popsaný v evropském zatýkacím rozkazu vydaném Krajským soudem v Trenčíně, Slovenská republika, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 To 144/08" (výrok I.). Dále soud předání s poukazem na §411 odst. 9 tr. řádu odložil "do doby ukončení trestního řízení, které je vedeno Policií ČR, Krajské ředitelství policie JmK pod sp. zn. KRPB-13409-85/TČ-2010060281-ZE a dozorováno na Městském státním zastupitelství v Brně pod sp. zn. 4 Zt 90/2009, event. do doby výkonu trestu, pokud bude předávanému A. C. (stěžovateli) v trestním řízení vedeném na území ČR, uložen" (výrok II.). Konečně soud vzal stěžovatele do předávací vazby (§411 odst. 4 tr. řádu), která "započne okamžikem propuštění z vazby, příp. výkonu trestu v procesní věci vedené u Městského státního zastupitelství pod sp. zn. 4 Zt 90/2009" (výrok III.).
Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nedostály požadavkům ustanovení §33 odst. 5 tr. řádu, neboť nebyl "řádně poučen a informován o svých právech, resp. důsledcích svých rozhodnutí". Konkrétně uvádí, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně jej v rámci předběžného šetření (§409 odst. 2 tr. řádu) provedeného dne 26. 7. 2010 nepoučila o obsahu ustanovení §411 odst. 9 tr. řádu, ze kterého podle stěžovatele vyplývá, že pokud "vysloví souhlas se zkráceným řízením a vzdá se zásady speciality", ... "může být jeho předání odloženo až na dobu po skončení jeho trestního stíhání v České republice pro podezření ze spáchání trestné činnosti na území České republiky". O procesních důsledcích souhlasu podle výše uvedeného ustanovení trestního řádu, tvrdí dále stěžovatel, že nebyl náležitě poučen ani při veřejném zasedání u Krajského soudu v Brně.
Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovateli neintimoval, jelikož zahrnovala pouze paušální odkazy na odůvodnění vydaných usnesení, resp. jejich stručnou rekapitulaci.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících povinnost poučit obviněného o jeho právech (§33 odst. 5 tr. řádu) a rozhodování o předání z České republiky do jiného členského státu, jmenovitě rozhodování podle §408 a násl. tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
Stěžovatelovou stěžejní námitkou, směřující proti napadeným rozhodnutím, je tvrzení, že odklad jeho předání k výkonu trestu odnětí svobody je důsledkem "souhlasu se zkráceným řízením a vzdání se zásady speciality", založených na nikoli náležitém poučení orgány činnými v trestním řízení.
Je však namístě úsudek, že kritická otázka "neadekvátního" poučení se objektivně do výsledku řízení nepromítá, neboť odklad předání účinkem stěžovatelem zpochybňovaných (vlastních) procesních úkonů nebyl.
Skutečnost, že předávaná osoba prohlásila svůj souhlas s předáním do druhého členského státu, nezbavuje příslušný soud povinnosti přiměřeně podle §411 odst. 1 a 3 tr. řádu o předání rozhodnout, nicméně vyjádřením souhlasu osoba zužuje důvody, pro které by soud mohl její předání zamítnout, na důvody uvedené v §411 odst. 6 písm. c), d) a e) tr. řádu; při rozhodnutí soud rovněž postupuje přiměřeně podle §411 odst. 7 až 10 tr. řádu, a tato ustanovení použije tak, aby to bylo slučitelné s účelem institutu zkráceného vydávacího řízení (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. Díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 2740). Důsledkem uplatnění principu speciality ve vztahu k osobě, která byla z jednoho členského státu předána do státu druhého k trestnímu stíhání či výkonu trestu, resp. ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody, je, že trestně stíhána a vzata do vazby či jinak omezena na osobní svobodě a osobní svobody zbavena, např. výkonem trestu odnětí svobody, může být pouze pro trestný čin, který spáchala před svým předáním a pro který byla předána.
Aplikace §411 odst. 9 tr. řádu, který vymezuje procesní rámec pro odklad předání, není tedy uděleným souhlasem s předáním do druhého členského státu, resp. vzdáním se zásady speciality, ovlivněna.
Jiné výhrady vůči procesním důsledkům uděleného ("nepoučeného") souhlasu se zkráceným řízením a vzdání se zásady speciality stěžovatel nevznesl.
Stojí za zaznamenání, že v průběhu výslechu státní zástupkyní i veřejného zasedání krajského soudu byl přítomen stěžovatelův obhájce Mgr. J. S. (procesní spis, č.l. 40-41, 45).
Nelze přitom ztrácet se zřetele, že právo na obhajobu, jakož i poučení orgány činnými v trestním řízení je namístě interpretovat též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08, III. ÚS 2461/09 a III. ÚS 744/10).
Již jen na vysvětlenou stěžovateli se patří - v širších souvislostech - uvést, že otázkou ústavnosti ustanovení §412 tr. řádu se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (uveřejněném pod č. 434/2006 Sb.), v němž položil důraz na skutečnost, že nejde o ustanovení hmotněprávní, nýbrž procesněprávní a předání podle Evropského zatýkacího rozkazu není uložením trestu ve smyslu čl. 39 a čl. 40 Listiny (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva X proti Nizozemí ze 6.7.1976, věc č. 7512/76). Ústavní soud též uvedl, že "osoby podezřelé ze spáchání trestného činu a předané podle evropského zatýkacího rozkazu nebudou stíhány pro trestnou činnost podle §412 odst. 2 tr. řádu, ale trestní řízení bude vedeno pro trestné činy vymezené v hmotném právu vyžadujícího státu EU. Zákonný výpočet trestných činů v §412 odst. 2 tr. řádu (čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí) slouží toliko k procesnímu postupu soudu. Český soud totiž v případě, že orgán vyžadujícího státu označí v evropském zatýkacím rozkazu chování předávané osoby jako jedno z jednání uvedených v §412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí, nezjišťuje trestnost takového činu podle práva České republiky. Přijetí §412 tr. řádu tedy nemá za následek, že by se trestní právo všech členských zemí EU stalo aplikovatelným na území České republiky. Znamená toliko, že Česká republika napomáhá ostatním členským státům EU při prosazování jejich trestního práva. Výčet trestných činů v §412 odst. 2 tr. řádu, resp. čl. 2 odst. 2 Rámcového rozhodnutí navíc obecně odpovídá jednáním, která jsou trestná i podle českého práva, byť tomu nemusí přesně odpovídat název příslušného trestného činu. Výčet trestných činů, které nevyžadují oboustrannou trestnost, není tedy dán proto, že by se předpokládalo, že některé z těchto jednání není trestným činem v kterémkoli z členských států, nýbrž právě naopak, že jde o jednání, která, s ohledem na sdílené hodnoty, jsou trestná ve všech členských zemích EU. Důvodem tohoto výčtu je uspíšení vyřízení evropského zatýkacího rozkazu, protože odpadne procedura zjišťování trestnosti takového činu podle českého práva. Navíc přijetím tohoto Rámcového rozhodnutí každý členský stát EU vyjádřil svůj souhlas s tím, že všechna trestná jednání spadající do takto obecně definovaných kategorií budou také trestně stíhána."
Je namístě tudíž shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu