ECLI:CZ:US:2011:3.US.3534.10.1
sp. zn. III. ÚS 3534/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., právně zastoupeného JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem AK se sídlem Soudní 1, 568 02 Svitavy, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2010 č. j. 8 Afs 78/2009-56, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. prosince 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 14. prosince 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. září 2010 č. j. 8 Afs 78/2009-56, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky, článku 2 odst. 2 a odst. 3 a dále článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční ředitelství v Hradci Králové rozhodnutím ze dne 28. ledna 2009 č. j. 49/09-1100-601319 zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 11. července 2007 č. j. 27739/07/265970/2873 vydanému Finančním úřadem v Moravské Třebové (dále též "správce daně"), kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 31 584,- Kč. Správce daně neuznal stěžovatelem uplatněný odpočet zaplacených úroků z meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření poskytnutého za účelem úhrady závazků spojených s bydlením a koupí rodinného domu, protože žalobce neprokázal, že předmět bytové potřeby užíval k vlastnímu trvalému bydlení.
Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové podal stěžovatel správní žalobu.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. září 2009 č. j. 31 Ca 46/2009 - 22 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Postup Finančního ředitelství v Hradci Králové v nově otevřeném odvolacím řízení hodnotil krajský soud v návaznosti na ust. §15 odst. 10 a odst. 11 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o daních z příjmů"), přičemž se zabýval zejména hodnocením, zda žalovaný postupoval při doplnění důkazního řízení a následném hodnocení pojmu "předmět bytové potřeby" v souladu se závazným právním názorem vysloveným v předcházejícím zrušujícím rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové se ztotožnil s právní kvalifikací provedenou Finančním ředitelstvím v Hradci Králové. Hodnocením každého důkazu jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno. Svědecké výpovědi, vyjma svědecké výpovědi žalobcových rodičů, jednoznačně nepotvrdily ani nevyvrátily trvalé užívání předmětu bydlení. Provedené důkazy proto nelze hodnotit jako prokazující či vyvracející tvrzení žalobce. Věrohodnost nastalé skutečnosti a pravdivost či nepravdivost tvrzení svědků Krajský soud v Hradci Králové hodnotil jednak izolovaně a jednak ve srovnání se skutečnostmi ověřenými provedením ostatních důkazů a dovodil, že tvrzení, že předmětná nemovitost sloužila k trvalému bydlení, nekoresponduje s podmínkami, za nichž měl žalobce daný objekt obývat a které nesplňovaly nutné zabezpečení pro trvalé bydlení. S ohledem na uvedené Krajský soud v Hradci Králové uzavřel, že žalobce nesplnil svoji důkazní povinnost, a tudíž snížení základu daně na základě ust. §15 odst. 10 zákona o daních z příjmů uplatnil neoprávněně.
Proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. září 2010 č. j. 8 Afs 78/2009-56 jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku uzavřel, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ohledně prokázání trvalého bydlení v nemovitosti v Moravské Třebové, a proto správce daně postupoval správně, jestliže neuznal odpočet od základu daně ve výši 98 688,- Kč ve smyslu ust. §15 odst. 10 a 11 zákona o daních z příjmů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem finančních orgánů a následně i správních soudů, že nesplnil svoji důkazní povinnost a neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání trvalého bydlení v nemovitosti v Moravské Třebové, a tudíž snížení základu daně na základě ust. §15 odst. 10 zákona o daních z příjmů uplatnil neoprávněně. Stěžovatel uvádí, že v roce 2004 ve svém daňovém přiznání daně z příjmů fyzických osob uplatnil odpočet od základu daně zaplacených úroků z poskytnutého meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření na pořízení předmětné nemovitosti. Na základě následné kontroly Finanční úřad v Moravské Třebové tyto zaplacené úroky z meziúvěru a úvěru neuznal a následně stěžovateli doměřil daň ve výši 31.894,- Kč. Stěžovatel poukazuje na to, že správce daně stěžovateli daň doměřil - jak vyplývá ze zprávy o provedené kontrole - s jediným argumentem, že na uvedené nemovitosti v roce 2004 došlo k odběru pouze 2,3 kWh elektřiny a tedy uvedená nemovitost nebyla užívána k trvalému bydlení stěžovatele. Stěžovatel poukazuje na to, že žádný právní předpis nikomu neukládá, kolik kWh elektřiny musí za určité období spotřebovat, ani kolik hodin musí strávit ve svém bydlišti. Stěžovatel dále poukazuje na to, že zákon o daních z příjmů pro uplatnění odečtu zaplacených úroků od základu daně podmínku trvalého bydlení, resp. prokazování trvalého bydlení nestanovuje a ani neukládá, a to s předpokladem skutečnosti, že pokud někdo takto vlastní rodinný dům, vlastní jej pro vlastní prospěch, užití a vlastní bydlení.
Stěžovatel uvádí, že proti rozhodnutí správce daně podal odvolání, ve kterém namítal porušení ust. §31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), tím, že správce daně nedbal, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a nebyly v tom vázány jen návrhy daňového subjektu. Na základě rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové provedl správce daně výslech svědků, rodičů navrhovatele a rozšířil tento okruh svědků o dva další, starostu obce a sousedky stěžovatele v místě minulého trvalého pobytu. Svědci, rodiče stěžovatele, potvrdili svou výpovědí trvalý pobyt stěžovatele v předmětné nemovitosti, další dva svědci tento trvalý pobyt ani nepotvrdili, ale ani nevyvrátili. Přitom výslech obou rodičů nehodnotil správce daně jako zásadní důkaz, přestože rodiče jako osoby blízké navrhovateli jsou nepochybně nejvíce schopni se vyjádřit ke způsobu bydlení stěžovatele v roce 2004.
Naproti tomu prý soud opíral svůj závěr o tom, že stěžovatel v předmětné nemovitosti nebydlel, o sdělení dodavatelů energií, ohledně odebraného množství či existenci smluv o dodávkách energií. Správce daně neustále vyžadoval od navrhovatele nesmyslné a neexistující irelevantní důkazy o nákupu dřeva či benzínu pro zajištění náhradního zdroje energií. Dřevo i benzin dostával navrhovatel od svých rodičů a na tuto skutečnost se měl správce daně při výslechu rodičů zeptat. Ale i pokud by tomu tak nebylo a navrhovatel by si tyto náhradní energie obstarával sám koupí od jiných osob, nemohl by stejně tyto požadované důkazní prostředky předložit. Snížení základu daně o zaplacené úroky si uplatnil stěžovatel pouze jako fyzická osoba a této osobě jako takové žádný právní předpis neukládá schraňovat, či archivovat, nebo vést dokonce nějakou účetní agendu o svých provedených nákupech.
Stanovisko správce daně bylo podpořeno i Krajským soudem v Hradci Králové a Nejvyšším správním soudem a tím dle stěžovatele došlo k porušení článku 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Ústavní stížnost spočívá výlučně v polemice se skutkovými a právními závěry obsaženými jak v rozsudku Nejvyššího správního soudu, tak i v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a v rozhodnutích ve věci rozhodujících správních orgánů. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však podle článku 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná.
Závěry finančních orgánů posoudil Krajský soud v Hradci Králové a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily oprávněnost postupu finančních orgánů. Rovněž způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně obecné soudy shledaly za postačující a odpovídající ust. §2 a ust. §31 zákona o správě daní a poplatků. Z rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že oba soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů neshledal vykročení z rámce ústavnosti.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.
Ústavní soud podotýká, že především Nejvyššímu správnímu soudu, jako vrcholnému orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, náleží ze zákona zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (ust. §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy České republiky.
Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu