ECLI:CZ:US:2011:3.US.3543.10.1
sp. zn. III. ÚS 3543/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele J. P., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. srpna 2010 č. j. 31 C 534/2009-21, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení přesně specifikované částky a rozhodnuto o nákladech řízení. Stěžovatel tvrdil, že tímto rozhodnutím, vůči němuž není odvolání přípustné (§202 odst. 2 o. s. ř.), bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedl, že se žalobou u obecného soudu domáhal zaplacení částky jako ceny za odtah vozidla, který byl proveden na základě objednávky žalované (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Dle stěžovatele měl být soudem ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. poučen, že nenavrhl důkazy potřebné k prokázání svého sporného tvrzení o tom, že právě on provedl odtah vozidla a nikoliv (oproti závěru soudu) společnost CAR EXPRES 24 s. r. o. Takto bylo pro něj rozhodnutí soudu nepředvídatelné. Nárok na zaplacení odměny mu vznikl. Fakticky odtah provedl a proto je nárok na zaplacení dán, když se může z hlediska právního posouzení jednat o nárok z bezdůvodného obohacení. Stěžovatel je totiž jediným společníkem a jednatelem uvedené společnosti. Fakturu vystavil jako fyzická osoba, neboť odtah fakticky (ve prospěch žalovaného) provedl. Proto také vedlejší účastník neměl, jak uvádí stěžovatel, předmětnou fakturu vrátit s odůvodněním "nesmluvní poskytovatel". Stěžovatel dodal, že tak bylo učiněno z důvodu, že nemá se žalovaným uzavřenou rámcovou smlouvu o odtazích vozidel, v čemž tkví dle jeho názoru podstata sporu. Tou se ovšem, pro jím přijatý právní závěr, obecný soud nezbýval. Pro uvedené důvody se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Z pohledu záležitosti stěžovatele dále nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti zamítavému rozsudku co do požadované částky 1.641,- Kč s příslušenstvím. Jedná se o nárok, který představuje tzv. bagatelní částku, ve vztahu k němuž není přípustné odvolání ani dovolání [§202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07, všechna dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu anebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10).
Odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 je založeno na argumentaci vycházející z toho, že vedlejší účastník si objednal u shora uvedené společnosti odtažení přesně označeného vozidla. Následně mu byla vystavena faktura s označením "J. P., Car expres, Chválenice 40, IČO: 61141682", která byla stěžovateli vrácena s poznámkou "nesmluvní poskytovatel". Soud dále uvedl, že ve výpisu rejstříku ARES je registrována firma CAR EXPRES 24 s. r. o., IČ: 25734075, se sídlem Chválenice 40 (zapsaná v obchodním rejstříku Krajského soudu v Plzni) a dále J. P. (osoba zapsaná v živnostenském rejstříku)". V důsledku toho dospěl k závěru, dle něhož stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován, neboť smlouva o odtahu vozidla byla uzavřena mezi předmětnou společností a vedlejším účastníkem, nikoliv mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, když J. P., vycházeje z výpisu z živnostenského rejstříku, ani pod jiným jménem nepodniká.
Vlastní obsah citovaného odůvodnění rozsudku obecného soudu, resp. jeho rozhodovacího důvodu, stěžovatel v konkrétní rovině ve vztahu k jednotlivým bodům jím přijaté argumentační linie nerozporuje.
Protože stěžovatel projevil souhlas s postupem ve smyslu §115a o. s. ř., soud ve věci nenařizoval jednání. Poučovací povinnost spjatá s jednáním soudu (§118a odst. 3 o. s. ř.) proto nepřicházela v úvahu. Přezkoumávat samotný úsudek soudu, zda "ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů" (§115a o. s. ř.), a tudíž (za ostatních zákonem předepsaných podmínek) nenařizovat jednání, by Ústavní soud mohl pouze za výjimečných okolností, za nichž by šlo o zjevný exces obecného soudu. Taková situace ovšem v daném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nenastala.
Obvodní soud pro Prahu 7 vycházel z předložených listinných důkazů. Projev svévole spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi těmito důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (při hodnocení důkazů) ze strany obecného soudu, napadené rozhodnutí nezakládá (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06, a další). Rovněž interpretace jím provedená není nepřiměřená zjištěným skutkovým okolnostem, je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07), přičemž ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Proto Ústavní soud, aniž by jakkoliv bagatelizoval (věcné) námitky stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu