ECLI:CZ:US:2011:3.US.3618.10.1
sp. zn. III. ÚS 3618/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. L., advokáta, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem v Brně, Divadelní 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2010 č. j. 46 T 3/2010-1488 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 9. 2010 č. j. 5 To 77/2010-1541, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 12. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 9. 2010 č. j. 5 To 77/2010-1541, jakož i jemu předcházejícího usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 9. 2010 č. j. 46 T 3/2010-1488, a to z důvodu porušení čl. 10 a také čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, uvedeným usnesením krajského soudu bylo podle §66 odst. 1 a 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel (coby obhájce obžalovaného J. H.) předává kárné komisi České advokátní komory (dále jen "ČAK") ke kárnému postihu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však vrchní soud výše označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně líčí události, které předcházely vydání napadeného usnesení krajského soudu, polemizuje s jeho závěry i se závěry vrchního soudu, přičemž tvrdí, že se žádného kárného provinění nedopustil, a že tudíž postup, kdy byl předán kárné komisi ČAK, je nedůvodný, resp. nesprávný, a vede k porušení jeho práva na dobrou pověst a osobní čest, kdy výroky soudu mohou vyvolat pochybnost o profesní cti advokáta a vzbudit nedůvěru veřejnosti, což může být v krajním případě likvidační. Zprostředkovaně došlo i k zásahu do práva jeho klienta na spravedlivý proces, neboť je jako jeho obhájce perzekuován za způsob vedení obhajoby, kdy nehodlá "bezvýhradně akceptovat nestandardní vedení trestního řízení ze strany předsedy senátu".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se (především) jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V posuzované věci krajský soud rozhodl o tom, že se věc předává kárné komisi ČAK. Inicioval tedy (pouze) další řízení, v němž (teprve) bude rozhodováno o právech či povinnostech dotčeného subjektu, zde konkrétně o stěžovatelově odpovědnosti za kárné provinění ve smyslu §32 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Již vzhledem k právní povaze daného rozhodnutí má Ústavní soud za to, že k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod v zásadě vůbec nemůže dojít. Pokud by snad Ústavní soud připustil, že z tohoto pravidla mohou existovat výjimky (srov. judikaturu Ústavního soudu k otázce zahájení trestního stíhání), nebude tomu tak v nyní posuzované věci; je-li totiž ústavní stížnost vyjádřením nesouhlasu se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel vytýká údajně věcně nesprávné posouzení, pak příslušné námitky může uplatnit v samotném kárném řízení a Ústavní soud zde nevidí žádný rozumný důvod, proč by (v této fázi) měl do dané kauzy ingerovat.
Pokud stěžovatel ve vztahu ke svému klientovi (obviněnému J. H.) namítá porušení práva na spravedlivý proces, je třeba ústavní stížnost považovat jednak za návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť byl podán samotným stěžovatelem, a nikoliv jménem klienta, kterého by v řízení před Ústavní soudem zastupoval, navíc - i kdyby tomu tak nebylo - šlo by o nepřípustný návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože trestní řízení dále probíhá a obviněný může prostřednictvím procesních prostředků, které jsou mu v tomto řízení k dispozici, dané pochybení namítat.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), příp. písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu