ECLI:CZ:US:2011:3.US.3631.10.1
sp. zn. III. ÚS 3631/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem v Hradci Králové, Pardubická 298, směřující proti postupu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 106/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 12. 2010 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi v trestní věci sp. zn. 2 T 106/2009 jednak nezasahovat do jeho ústavně garantovaných práv a svobod a řízení přerušit do doby rozhodnutí Ústavního soudu a jednak neprodleně předložit jeho návrh ze dne 14. 6. 2010 na odnětí věci a její přikázání soudu dle místní příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze k projednání a vyřízení a do té doby nepokračovat v řízení. Dále pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil "rozhodnutí obsahově navazující na porušení ústavně garantovaných práv a svobod" v dané trestní věci, a také požádal Ústavní soud, aby byla jeho věc vyřízena přednostně [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Důvodem mělo být porušení stěžovatelova základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvedl, že k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") podal návrh (ze dne 14. 6. 2010) na odnětí věci tomuto soudu a přikázání věci soudu dle místní příslušnosti. Uvedený soud jej však pouze založil do trestního spisu a nereagoval ani na související žádost o odročení hlavního líčení. Z tohoto důvodu podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10 odmítl, a to z důvodu nevyčerpání procesních prostředků - stížnosti dle §164 zákona o soudech a soudcích a návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a téhož zákona. Tyto prostředky stěžovatel uplatnil, přičemž žádal, aby nebylo nařizováno jednání do doby, než bude o návrhu ze dne 14. 6. 2010 rozhodnuto. Předseda okresního soudu mu následně sdělil, že žádné průtahy nezjistil a že věc předává Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"); aby ve věci nebylo rozhodováno však nijak nezajistil a neučinil tak ani krajský soud. Krajský soud pak usnesením ze dne 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313 rozhodl, že se návrh na určení lhůty k předložení návrhu na odnětí a přikázání věci zamítá. Předtím, dne 9. 9. 2010, se konalo hlavní líčení, přičemž okresní soud dospěl k závěru, že není důvod pro jeho odročení, protože stěžovatelův návrh na určení lhůty byl odmítnut. Z tohoto důvodu pak ve věci samé rozhodl. Rozsudek tohoto soudu stěžovatel dle svých slov napadl odvoláním, o němž dosud nebylo rozhodnuto. K tomu Ústavní soud dodává, že z veřejně dostupné internetové databáze "infoSoud" lze zjistit, že příslušný rozsudek okresního soudu byl následně rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2010 zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V návaznosti na výše uvedené stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že nepostupoval "zcela zákonem stanoveným postupem", protože nepřijal žádné opatření, jde-li o jím podané návrhy, a že na 9. 9. 2010 nařídil hlavní líčení, na kterém jej (navíc) uvedl v omyl o způsobu rozhodnutí krajského soudu, přičemž vydal rozsudek, aniž by mu "zajistil" právo na zákonného soudce. Obdobně stěžovatel vytýká krajskému soudu, že neučinil žádná opatření ve vztahu k okresnímu soudu, aby nedocházelo k zásahu do uvedeného práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak patrno z již zmiňovaného usnesení ze dne 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313, krajský soud zamítnutí návrhu na určení lhůty k provedení úkonu - předložení návrhu ve smyslu §25 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze odůvodnil tím, že okresní soud sice uvedený návrh předložit měl, ovšem vzhledem k tomu, že již ve věci rozhodl rozsudkem, postrádá provedení požadovaného úkonu své opodstatnění. V souvislosti s tím je třeba upozornit, že stěžovatel v ústavní stížnosti okresnímu a krajskému soudu v podstatě vytýká to, že neučinily žádná "opatření", aby nebylo ve věci rozhodováno. Jde-li o krajský soud, ten výše zmíněný návrh na určení lhůty projednal a rozhodl o něm, přičemž v odůvodnění stěžovateli srozumitelně vysvětlil, proč mu nebylo možno vyhovět. Stěžovatel vůči jeho závěrům nic nenamítá. Z ústavní stížnosti není ani zřejmé, jaké konkrétní "opatření" měl uvedený soud učinit, resp. v jakém ohledu jím nebyl dodržen "stanovený postup". Navíc tato námitka nemůže být relevantní již jen proto, že nenachází žádný odraz v návrhovém žádání (tzv. petitu ústavní stížnosti); zde se totiž stěžovatel domáhá uložení zákazu, příp. příkazu pouze ve vztahu k okresnímu soudu [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stejně tak není Ústavnímu soudu zřejmé, jaká "opatření" měl přijmout soud okresní, tedy až na předložení předmětného návrhu Vrchnímu soudu v Praze (logicky spojené s vyčkáním na rozhodnutí o něm), jak obiter dictum konstatoval krajský soud. Ostatně k otázce, tj. v čem by mohlo být spatřováno porušení ústavně zaručených základních práv, se již vyjádřil Ústavní soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10, a to se závěrem, že by se (eventuálně) mohlo jednat o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci spočívající v nečinnosti - nepředložení předmětného návrhu.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal (mj.) toho, aby Ústavní soud uložil okresnímu soudu povinnost daný návrh předložit Vrchnímu soudu v Praze. Toto navrhl, ačkoliv mu byl znám právní názor krajského soudu vyslovený v usnesení ze dne 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313, že tak učinit nelze, protože v mezidobí bylo řízení u soudu prvního stupně skončeno vydáním rozsudku. Zrušení tohoto usnesení se přitom stěžovatel nedomáhal (viz ale níže) a především v tomto směru v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl. I kdyby ale pod pojem (resp. slovní spojení) "rozhodnutí obsahově navazující na porušení ústavně garantovaných práv a svobod a svobod v citované trestní věci", jejichž zrušení se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, bylo možno podřadit i toto usnesení, Ústavní soud by musel ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněnou, protože tomuto rozhodnutí žádné vady vytýkány nebyly. Nemohl by vyhovět ani návrhu na uložení zmíněné povinnosti, protože by bylo v rozporu s principem právní jistoty, aby ve vztahu k okresnímu soudu existovala dvě zcela protichůdná rozhodnutí, nehledě na to, že příslušným orgánem k takovému rozhodnutí je zde krajský soud jako soud vyššího stupně (§174a odst. 4 zákona o soudech a soudcích) a úlohou Ústavního soudu není nahrazovat jeho činnost, ale případně přezkoumávat ústavnost jeho rozhodnutí.
Je ale třeba vzít rovněž v úvahu, že došlo ke změně procesní situace - trestní řízení se nyní patrně nachází opět ve stadiu řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel však na tuto změnu nijak v řízení o ústavní stížnosti nereagoval. Z tohoto důvodu není Ústavnímu soudu známo, zda stěžovatel zmíněné pochybení (tj. nepředložení návrhu) namítal jako procesní vadu v rámci odvolacího řízení a případně k jakým závěrům odvolací soud dospěl a jaké stanovisko k tomu nyní zaujímá samotný stěžovatel. Lze však předpokládat, že okresní soud bude postupovat v souladu s názorem krajského soudu obsaženým v usnesení 30. 9. 2010 č. j. OUL 1/2010-313. Pokud tomu tak nebude, stěžovateli nic nebrání v tom, aby - bude-li to pokládat za nutné - podal nový návrh na určení lhůty dle §174a zákona o soudech a soudcích; bez "vyčerpání" tohoto procesního prostředku nemůže Ústavní soud považovat ústavní stížnost za přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10).
Domáhá-li se (snad) stěžovatel i zrušení rozsudku soudu prvního stupně (jako "rozhodnutí obsahově navazujícího" - viz výše), tento rozsudek byl - dle všeho - zrušen. Za této situace by ústavní stížnost směřovala proti právně neexistujícímu rozhodnutí. Nebyla však přípustným návrhem ani v době svého podání, protože stěžovatel zmíněný rozsudek, jak sám uvedl, současně napadl odvoláním, k "vyčerpání" tohoto procesního prostředku však nedošlo, protože o něm nebylo rozhodnuto.
Pokud jde o zbývající návrhy v ústavní stížnosti obsažené, tj. na uložení zákazu činit další úkony v trestním řízení a příkazu přerušit řízení, má Ústavní soud za to, že k vydání takového rozhodnutí není příslušným orgánem, a v tomto směru odkazuje na závěry vyslovené v usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1971/10. Zbývá dodat, že pokud se stěžovatel nebude moci efektivně bránit cestou návrhu na určení lhůty, neznamená to, že by již svou námitku (tj. že v důsledku nesprávného procesního postupu okresního soudu nebylo rozhodnuto o jeho návrhu, resp. že bylo porušeno právo na zákonného soudce) nemohl uplatnit vůbec. Jak již uvedl krajský soud, stěžovatel ji může vznést v řízení odvolacím, a nebude-li úspěšný, pak se může bránit cestou ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nelze věcně projednat, není možno učinit rozhodnutí ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu