ECLI:CZ:US:2011:3.US.3657.10.1
sp. zn. III. ÚS 3657/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem Žďár nad Sázavou, Strojírenská 2269, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2010 sp. zn. 62 Co 349/2010 a proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2010 sp. zn. 15 C 10/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví identifikované výroky o nákladech řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 279 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění dle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění; současně rozhodl napadeným výrokem tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 122 649,40 Kč. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 55 492 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s nákladovými výroky soudů prvního i druhého stupně a domnívá se, že mělo být v projednávané věci aplikováno ustanovení §150 o. s. ř.; dle jeho názoru spočívají oba napadené výroky na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení §142 o.s.ř., což odporuje judikatuře Ústavního soudu (stěžovatel odkazuje na nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1/04, I. ÚS 191/06 a IV. ÚS 1391/07). Stěžovatel nadto připomíná, že se konstantní judikatura obecných soudů ustálila na stanovisku, že za ne zcela přiléhavý odhad výše nároku z titulu přiměřeného zadostiučinění nemůže být žalobce sankcionován v rámci náhrady nákladů řízení, což je podle jeho názoru okolnost, jež měla být reflektována i při úvaze o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a odvolací soud své rozhodnutí o nedůvodnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř. - oproti tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti - podrobně a srozumitelně odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jím užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení §150 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti odůvodnění odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by interpretace, jíž oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení oproti přesvědčení stěžovatele adekvátně zabývaly a přiměřeně svá rozhodnutí odůvodnily, a to též se zřetelem k závěrům judikatury Ústavního soudu (tedy i ve vztahu ke stěžovatelem odkazovaným judikátům). Jimi uplatněné názory mají logickou základnu a jsou i rozumně obhajitelné.
Pouze nad rozhodný rámec je stěžovateli třeba připomenout, že projednávaná věc nepředstavuje případ, kdy by byl stěžovatel penalizován náhradovým výrokem za "ne zcela přiléhavý odhad výše nároku", neboť podstatou sporu před obecnými soudy byla toliko otázka, zda mělo být aplikováno ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. či nikoli. Na posuzovanou věc tedy ani analogicky nedopadají závěry, jež byly formulovány v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 1505/08.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorií návrhů, jež umožňuje Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Odmítnut musel být taktéž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, neboť ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má akcesorický charakter, a sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu