ECLI:CZ:US:2011:3.US.3660.10.1
sp. zn. III. ÚS 3660/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupené JUDr. Ilonou Schöberovou, advokátkou se sídlem ul. 17. listopadu 1, 690 02 Břeclav, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2010 č. j. 14 Co 185/2010-58, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, splňující po formální stránce náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2010 č. j. 14 Co 185/2010-58 v jeho výroku pod bodem II, jímž "žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů", a tvrdí, že označeným výrokem odvolacího soudu bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví (článek 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen Úmluva").
Stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně zamítl návrh na rozvod manželství podaný žalobcem - S. V. (dále jen "žalobce"), neboť jmenovaný údajně "neunesl důkazní břemeno tvrzení, že stěžovatelka zavinila rozvrat manželství svojí nevěrou". Proto soud prvního stupně v souladu s větou druhou ustanovení §144 o. s. ř. přiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6 200,- Kč.
V průběhu odvolacího řízení se stěžovatelka ze společné domácnosti i s nezletilým synem odstěhovala, protože se podle jejího názoru prohloubil rozvrat jejich manželství, přičemž žalobce neměl o řešení narůstajících problémů manželství žádný zájem. Ze strany odvolacího soudu údajně nebyla zjištěna příčina tohoto hlubokého a trvalého rozvratu jejich manželství, což je v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zákona o rodině. Odvolací soud sice odůvodnil svůj měnící výrok poukazem na nově (tj. po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) nastalý hluboký a trvalý rozvrat manželství, ale protože příčinu této změny nezjistil a ani se o to nepokusil, bylo jeho rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů překvapivé, nemající oporu v provedeném dokazování.
II.
Z připojeného rozsudku odvolacího soudu se zjišťuje, že Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 12. 2009 č. j. 8 C 232/2009-22 tak, že manželství žalobce S. V. a stěžovatelky rozvedl (výrok I) a pod bodem II výroku žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil, že přihlédl k novým skutečnostem nastalým až v odvolacím řízení a dospěl k závěru o důvodnosti odvolání žalobce. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel mimo jiné ze shodného skutkového tvrzení účastníků, pokud dospěl k závěru, že rozvrat jejich manželství nelze pokládat za hluboký a trvalý s ohledem na krátkost časového období, v němž účastníci společně nehospodaří. V průběhu odvolacího řízení však účastníci shodně uvedli, že změny jejich soužití jsou již nevratné; stěžovatelka se krátce po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně odstěhovala ze společné domácnosti i s jejich nezletilým synem, od této doby spolu ani nekomunikují a nečiní žádné kroky k obnově jejich vztahu.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky o porušení ústavně zaručených práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyložil, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není ani vrcholem jejich soustavy, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané citovaným ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatelky konstatuje, že v projednávané věci neshledal v postupu odvolacího soudu extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními učiněnými v odvolacím řízení ze shodných skutkových tvrzení stěžovatelky a žalobce o průběhu jejich manželství v posledních měsících a jeho právním závěrem, že manželství je nefunkční, neboť došlo k jeho hlubokému a trvalému rozvratu, jehož příčinou je vzájemné odcizení stěžovatelky a žalobce, nedostatečná vzájemná komunikace a neschopnost obou své problémy týkající se manželského soužití řešit. K této situaci se postavili oba manželé různě; stěžovatelka opustila společnou domácnosti a žalobce zaujal k problémům spíše pasivní postoj.
Krajský soud v Brně dostál povinnosti uvedené v ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť sice stručně, ale jasně, srozumitelně a přesvědčivě uvedl důvody, které ho vedly k jeho závěru o nezbytnosti vyhovět odvolání žalobce a manželství rozvést.
Stěžovatelce lze sice přisvědčit v tom, že soud podle speciální právní úpravy náhrady nákladů v řízení o rozvod manželství podle ustanovení §144 věta druhá o. s. ř. může přiznat náhradu těchto nákladů nebo jejich části, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků, i když obecně platí v tomto řízení zásada, že účastníci právo na náhradu nákladů řízení nemají.
Soud při svém rozhodování posuzuje okolnosti případu, zejména pak zjištěné příčiny rozvratu manželství a poměry účastníků (majetkové a výdělkové poměry, sociální situace jejich a nezletilých dětí atd.). Posouzení všech těchto okolností je především věcí rozhodujícího soudu, neboť ten si nepochybně v souvislosti s dodržením zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení může učinit objektivní závěr jak o příčině rozvratu manželství účastníků, tak i o postojích a chování účastníků v průběhu nastalého rozkolu manželství. Subjektivní náhledy dnes již bývalých partnerů na to, kdo z nich a v jaké míře zavinil, že jejich manželství se rozpadlo, resp. nebyl dostatečně aktivní ve snaze o záchranu manželského soužití, nejsou pro rozhodování soudu v otázce náhrady nákladů řízení o rozvod manželství podstatné.
V souvislosti s problematikou rozhodování soudů o nákladech řízení Ústavní soud závěrem připomíná, že tato problematika není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť většinou nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tím spíše nelze poskytnout ústavněprávní ochranu případům, v nichž požadovaná výše nákladů řízení představuje bagatelní částku, jako je tomu v projednávané věci.
Ze všech důvodů výše vyložených proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu