ECLI:CZ:US:2011:3.US.3672.10.1
sp. zn. III. ÚS 3672/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Z. R., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Halfarem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábř. 38, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 5 To 55/2009, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2009, sp. zn. 48 T 7/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s názorem odvolacího soudu, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, je důkaz ryze účelový, vypracovaný ku prospěchu stěžovatele ve snaze dosáhnout jeho beztrestnosti za část stíhaného jednání. Podle sporného posudku stěžovatel trpí středně těžkou mentální retardací a smíšenou poruchou osobnosti, z čehož podle znalce vyplývá podstatné snížení volních složek osobnosti nebo jejich úplné vymizení u trestných činů vyžadujících nutně intelektuální vybavení. Stěžovatel namítá, že soud nebyl povolán ke konstatování účelovosti závěrů znalce (§105 tr. řádu) a přehlédl, že předmětný posudek obsahově odpovídá znaleckému posudku z roku 2005 i starším písemnostem uplatněným v řízení o návrhu na zbavení stěžovatele způsobilosti k právním úkonům, vedeném u Okresního soudu v Ostravě. Uplatnění odpovídajících námitek až v řízení odvolacím stěžovatel odůvodnil změnou obhájce a vlastními - výše uvedenými - zdravotními omezeními. Odvolací soud nezohlednil, tvrdí dále stěžovatel, právní názor vrchního státního zástupce, který požadoval v závěrečném návrhu ohledně jeho osoby postup podle §259 odst. 1 tr. řádu, tj. vyloučení ze společného projednání s ostatními spoluobviněnými a vrácení vyloučené věci prvostupňovému soudu k vypracování revizního znaleckého posudku nebo posudku ústavu. Konečně stěžovatel namítá, že soudy přecenily opakovaně se měnící výpovědi spoluobviněných a svědků ve vztahu k jeho účasti na posuzované trestní věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (kterým rozhodoval též o spoluobžalovaných) uznán vinným:
- trestným činem podvodu podle §9 odst. 2 tr. zákona k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §9 odst. 2 tr. zákona k §140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití §143 tr. zákona, trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §9 odst. 2 tr. zákona k §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona [v bodě 1) výroku],
- trestným činem podvodu podle §9 odst. 2 tr. zákona k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona [v bodě 2a), 2b) výroku],
- trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §9 odst. 2 tr. zákona k §140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití §143 tr. zákona [v bodě 2a) výroku],
- trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona [v bodě 3) výroku].
Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou; podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zákona byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č.j. 15 T 165/2007-222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 3 To 689/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem s poukazem na §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně stěžovatele.
Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu byl stěžovatel odsouzen:
za trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití §143 tr. zákona, padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona (bod 1), podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, pomoc k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §176 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea prvá tr. zákona za použití §143 tr. zákona (bod 2), trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 tr. zákona (bod 3) a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č.j. 15 T 165/2007-222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 3 To 689/2008,
podle §140 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zákona byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, č. j. 15 T 165/2007-222, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 3 To 689/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání stěžovatele vrchní soud podle §256 tr. řádu zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností usnesením ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 6 Tdo 415/2010, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jelikož bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů (§265b tr. řádu). Posuzovány z materiálního hlediska nebyly námitky stěžovatele ohlášenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu podřaditelné, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění; ty však coby způsobilé dovolací důvody zákon zásadně nepřipouští.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Dovolací soud stěžovateli připomenul, že dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. řádu v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. řádu, o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí označenému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení, věcně odpovídat. Zcela v souladu se svojí ustálenou (dostupnou a všeobecně známou) rozhodovací praxí uzavřel, že z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští.
Že v dovolání (a následně v ústavní stížností) uplatněné námitky směřují výhradně proti skutkovým zjištěním [a tudíž je nelze podřadit ustanovení §265b odst. 1. písm. g) tr. řádu], je nezpochybnitelné, a stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomu ostatně nic nenamítá (usnesení dovolacího soudu nenapadá). Vrchní soud zákonným požadavkům na poučení o opravných prostředcích též dostál (srov. §125 odst. 3 tr. řádu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je potřebné mít na zřeteli, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. řádu) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 tr. řádu) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. řádu uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh 60-ti denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení" (srov. kupř. sp. zn. III. ÚS 344/06, III. ÚS 454/06, III. ÚS 478/06, III. ÚS 1170/08, III. ÚS 2039/08 a další).
Z toho plyne, že bylo-li nevyhnutelné stěžovatelem podané dovolání vskutku posuzovat jako podané z jiného důvodu, než uvedeného v §265b tr. řádu, pak je následná ústavní stížnost (shodně odůvodněná) v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, "návrhem podaným po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem" s následky jejího odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť běh této lhůty, jak bylo uvedeno, se odvíjí již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Jinak řečeno, i v případech, kdy zákon konkrétně podané dovolání (objektivně) nepřipouští, je logicky nelze - bylo-li přesto podáno - považovat za procesní prostředek, který (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatel zjevně vycházel z toho, že mu naopak dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, svědčí.
Za daného procesního stavu však bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení (advokátem).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost (soudcem zpravodajem) odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Odmítnut musel být taktéž stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí, neboť ve vztahu k (věcně neprojednatelné) ústavní stížnosti má akcesorický charakter, a sdílí tím její osud.
K dispozici bylo i odmítnutí stěžovatelova návrhu jako nepřípustného [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].
Předně platí, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Za druhé, z výše řečeného se podává, že ústavní stížnost vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06, III. ÚS 362/06 a další).
Tomu pak zásadně odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím uplatněnému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež se nabízí její posouzení jakožto návrhu nepřípustného, jak bylo shora předznačeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj