ECLI:CZ:US:2011:3.US.3697.10.1
sp. zn. III. ÚS 3697/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele T. v. T., alias T. N. V., alias T. Ch. N., zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2010 sp. zn. 8 To 462/2010 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. září 2010 sp. zn. 3 T 117/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. září 2010 sp. zn. 3 T 117/2010 pro přečin padělání a pozměňování veřejné listiny dle §248 odst. 1 tr. zákona k samostatnému trestu vyhoštění z území České republiky na dobu tří let, přičemž trestní příkaz nabyl právní moci dne 14. září 2010.
Jmenovaný soud usnesením ze dne 14. září 2010 sp. zn. 3 T 117/2010 rozhodl podle §350c odst. 1 tr. řádu, že se stěžovatel bere do vyhošťovací vazby, která počíná dnem 15. září 2010 v 00.00 hod. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatel vystupuje na území České republiky pod třemi různými (v záhlaví uvedenými) jmény s různými daty narození, ke své pravé totožnosti odmítl uvést jakékoliv údaje, nesdělil soudu místo, kde se na území České republiky zdržuje, nemá zde trvalý ani přechodný pobyt, ani zaměstnání a není k území České republiky vázán žádnými příbuzenskými vztahy. Soud za těchto okolností dospěl k závěru, že je dána důvodná obava, že by se stěžovatel mohl dopustit jednání předvídaného v §350c odst. 1 tr. řádu tím, že by se skrýval na neznámém místě, aniž by činil kroky potřebné k obstarávání cestovních dokladů a dalších náležitostí potřebných k vycestování, neboť je zcela bez prostředků.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2010 sp. zn. 8 To 462/2010 stížnost stěžovatele směřující do citovaného rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu následně zamítl.
Předmětná rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech a svobodách, zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Namítl, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o tom, že bude vyslýchán ve věci vzetí do vyhošťovaní vazby ani o následném usnesení o vzetí do vazby, a to i přes skutečnost, že byl zcela prokazatelně zastupován na základě udělené plné moci, která nebyla ničím omezena a byla "od počátku součástí spisového materiálu". Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že účast obhájce přitom byla naprosto klíčová, jelikož byl připraven doložit do spisu relevantní doklady o identitě stěžovatele (originál občanského průkazu či záruku důvěryhodné osoby), jakož i uvést kontextuálně nutné informace pro řádné rozhodnutí věci. Dále stěžovatel odkázal na listinu označenou jako "Vzdání se práva odporu proti trestnímu příkazu", z níž lze vyvodit, že jak on, tak i jeho obhájce činili kroky k předejití uvalení vazby a deklarovali zájem na pokračování obhajoby i po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí. Další pochybení soudu se podává z toho, že napadené usnesení soudu prvého stupně o vzetí do vazby bylo doručeno obhájci stěžovatele až po četných urgencích dne 29. září 2010 a dle stěžovatele vykazuje absenci jakékoliv relevantního odůvodnění. Pro uvedené argumenty se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Městský soud v Praze v reakci na stížnost stěžovatele opřel výrok svého zamítavého usnesení o to, že pokud jde o námitku obhájce, že nebyl vyrozuměn o výslechu stěžovatele před rozhodnutím o vzetí do vazby, je nutno konstatovat, že soud I. stupně žádný výslech před tímto rozhodnutím neprovedl, ačkoliv jej vyslechnout měl. Dále konstatoval, že z plné moci založené do spisu nevyplývá, že zmocnění obhájce při jeho zvolení trvalo i po skončení trestního stíhání, které končilo právní mocí trestního příkazu.
Městský soud v Praze dále uvedl, že teprve při výslechu stěžovatele před tímto soudem uskutečněném dne 26. října 2010 stěžovatel prohlásil, že zmocnil obhájce, aby se účastnil i rozhodování o vyhošťovaní vazbě. Při tomto výslechu stěžovatel uvedl, že si sám chce zařídit vycestování do Vietnamu, na jaké adrese by se zdržoval, a že k vycestování užije peníze, které má z předchozích úspor. Městský soud v Praze vyslovil závěr, dle něhož u osoby stěžovatele nelze spoléhat na to, že sám dobrovolně vycestuje z České republiky a že se nebude skrývat, aby se tak vyhnul návratu do Vietnamské republiky v souvislosti s pravomocným trestem vyhoštění, uloženým mu (již shora citovaným) trestním příkazem. Uzavřel, že z toho důvodu považuje usnesení soudu I. stupně za věcně správné.
Ustanovení §350c odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy ("hrozí-li obavy", resp. "jinak mařit") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen (usnesení sp. zn. III. ÚS 919/08, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Naznačené případy či jiné prvky svévole citované v odůvodnění stížnostního soudu nevykazuje a pod aspektem stěžovatelem označených ústavně zaručených základních práv obstojí. Stěžovatel dostal dostatečný prostor přednést své argumenty před tímto soudem. Soud po jejich posouzení těmto argumentům nepřisvědčil, resp. nepřiznal jim (některým z nich) váhu, která by jej vedla k odlišnému rozhodnutí, než jaké učinil. Dle Ústavního soudu (stěžovatelem kritizovaný) závěr soudu lze považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Rozhodnutí soudu je rozhodnutím reflektujícím konkrétní skutkové okolnosti na straně stěžovatele, zakládající (myslitelné) logické podřazení pod §350c odst. 1 tr. řádu, pročež se ani nevymyká účelu tímto ustanovením sledovanému.
Pro uvedené Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu