ECLI:CZ:US:2011:3.US.3715.10.2
sp. zn. III. ÚS 3715/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Ivem Pavlů, advokátem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2010 č. j. 2 To 335/2010-38 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2010 č. j. 1 PP 35/2010-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 12. 2010 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 11. 2010 č. j. 2 To 335/2010-17 a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 10. 2010 č. j. 1 PP 35/2010-17, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí ve veřejném zasedání, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením okresního soudu byla podle §88 odst. 1 a 3 (a contrario) trestního zákoníku zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou však krajský soud výše označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ke zmíněné stížnosti, resp. k jejímu odůvodnění ze dne 18. 10. 2010, přiložil písemnosti týkající se sporných okolností stran povolení odkladu nástupu výkonu trestu a avizoval předložení dokladů o budoucím zaměstnání (resp. výkonu práce na základě živnostenského oprávnění) a o tom, že mu odpadla jedna z vyživovacích povinností. Příslušné doklady a také čestné prohlášení a nabídku záruky za dovršení nápravy zaslal krajskému soudu dne 4. 11. 2010, a to ihned po obdržení posledního z nich. Dne 5. 11. 2010 však krajský soud jeho stížnost v neveřejném zasedání zamítl, přičemž mj. uvedl, že mu nebyly dodány či doloženy slibované dokumenty. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno osobní slyšení, jehož nutnost měla vyplynout z toho, že avizoval předložení zmiňovaných dokumentů. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je přitom zřejmé, že pokud by dané dokumenty byly jako důkaz provedeny, mělo by to vliv na výsledek stížnostního řízení. Tímto postupem (nenařízením veřejného zasedání) měl krajský soud zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, jde o postup stanovený trestním řádem, a tak Ústavní soud nemá, co by uvedenému soudu vytknul. Tvrdí-li stěžovatel, že byl zkrácen na svém právu na osobní slyšení, ani v tomto ohledu nelze obecným soudům nic vytknout, neboť okresní soud rozhodoval o stěžovatelově žádosti ve veřejném zasedání, přičemž stěžovatele vyslechl, jak mu ukládá ustanovení §333 odst. 3 trestního řádu. Zbývá dodat, že podstata ústavní stížnosti netkví ani tak v tom, že by stěžovatel byl krácen na uvedeném právu, nýbrž ve skutečnosti, že stížnostní soud rozhodl "příliš rychle" (tedy aniž by vyčkal, až mu budou doručeny výše zmíněné listinné důkazy). K tomu je třeba uvést, že stěžovatel sice v podání ze dne 18. 10. 2010 zmínil, že příslušné doklady předloží, avšak žádnou konkrétní lhůtu nesdělil. Stížnostní soud tak nemohl vědět, zda vůbec, příp. kdy tak stěžovatel učiní, a v době rozhodování tyto k dispozici neměl.
Zbývá dodat, že stěžovatel ve své stížnosti ke krajskému soudu uvedl nové skutečnosti (zejména to, že má možnost vykonávat práci pro konkrétní subjekt), které mínil prokázat zmiňovanými listinami. Uvedený soud, pokud by to pokládal za potřebné, mohl příslušné důkazy provést. To ale neučinil, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí lze vyvodit, že to nepovažoval ani za potřebné, neboť i přes existenci důležitých skutečností, svědčících ve stěžovatelův prospěch, odmítl, že by u něj byla naplněna podmínka tzv. pozitivní prognózy, přičemž vysvětlil, jak k tomuto závěru dospěl. Ústavní soud tedy ani nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že by v daném řízení mohl být úspěšný, pokud by stížnostní soud např. vyčkal, než mu budou předmětné doklady předloženy.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu