ECLI:CZ:US:2011:3.US.3730.10.1
sp. zn. III. ÚS 3730/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. I., zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem v Praze 1, Vodičkova 28, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010 č. j. 29 Co 262/2010-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jeho vydáním bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále "odvolací soud") o náhradě nákladů řízení. Napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatelka vytýká absenci jakéhokoli odůvodnění, ignorování jejích námitek a nerespektování principů vycházejících z judikatury Ústavního soudu.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 1. 2. 2010 č. j. 48 Nc 515/2007-75 zastavil, na základě návrhu oprávněných, exekuční řízení, vedené proti stěžovatelce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Proti výroku II. a III. tohoto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, ta se však musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 215/99, či nálezy ve věci sp. zn. II. ÚS 341/96, sp. zn. I. ÚS 615/01, všechna citovaná rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz.).
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že se k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že takovýto spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavně právní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti". Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 k tomu dojde také tehdy, jestliže "postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu".
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení a námitkami stěžovatelky, dospěl k závěru, že o takový případ se v její věci zjevně nejedná. Její ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s aplikací §146 odst. 2 OSŘ. V ustanoveních §146 odst. 2 a §142 odst. 1 OSŘ se promítají zákonné principy, podle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně a srozumitelně objasnil, že soud prvního stupně postupoval správně, když stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení oprávněným dle §146 odst. 2 věty druhé OSŘ, plnila-li stěžovatelka oprávněným po podání návrhu na nařízení exekuce. Uvedl, že za těchto okolností je na místě závěr, že stěžovatelka oprávněné po zahájení řízení uspokojila, přičemž důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat procesně z hlediska vztahu výsledku chování povinné k požadavkům oprávněných. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně taktéž nepochybil, uložil-li stěžovatelce povinnost uhradit náklady exekuce exekutorovi, neboť zavinila zastavení exekuce. Z uvedených důvodů proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí není v extrémním rozporu se skutečností, není ani svévolné či excesivní. V tomto smyslu Ústavní soud nepovažuje odkazy stěžovatelky na vybrané nálezy Ústavního soudu, ve vztahu k nyní posuzované věci, za relevantní. Odvolacím soudem provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud dostatečně objasnil a odůvodnil, jaké důvody jej vedly ke konečnému posouzení náhrady nákladů řízení stěžovatelky, a zabýval se i ostatními námitkami stěžovatelky, které předložila opět i v ústavní stížnosti.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu