ECLI:CZ:US:2011:3.US.396.10.1
sp. zn. III. ÚS 396/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 25. února 2011 sp. zn. III. ÚS 396/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jet Investment, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 126/49, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. června 2009 č. j. 13 C 148/2003-282 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. října 2009 č. j. 69 Co 361/2009-293, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení.
Výrok
I. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2009 č. j. 13 C 148/2003-282 a usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 10. 2009 č. j. 69 Co 361/2009-293 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci (dále též "okresní soud") sp. zn. 13 C 148/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2007 č. j. 13 C 148/2003-169 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci - Ministerstvu obrany - částku 786 151 Kč jako náhradu škody, která vznikla žalobci v souvislosti s likvidací černé skládky založené stěžovatelkou. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "krajský soud") rozsudkem ze dne 11. 12. 2008 č. j. 69 Co 479/2008-247 tak, že potvrdil část výroku I rozsudku Okresního soudu v Olomouci, ukládající stěžovatelce nahradit vzniklou škodu do výše 393 075,50 Kč (výrok I). Zbylou část výroku I rozsudku okresního soudu, týkající se částky 393 075,50 Kč, krajský soud změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit zmíněnou částku zamítl (výrok II). Změnu rozsudku okresního soudu krajský soud zdůvodnil tak, že vzniklá škoda na straně žalobce byla v daném případě způsobena také spoluzaviněním žalobce (ve smyslu §441 občanského zákoníku), a proto bylo namístě přiznat žalobci náhradu škody, při zohlednění spoluzavinění žalobce, ve výši jedné poloviny.
3. Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podala stěžovatelka ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 915/09 tak, že ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou. Své rozhodnutí Ústavní soud odůvodnil tak, že posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, bylo dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku žalobce. Jeho podáním a vyčerpáním je proto podmíněno podání příslušné ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soud tak reagoval na poučení o opravných prostředcích obsažené v rozsudku krajského soudu, ve kterém byl stanoven rozdílný procesní režim z hlediska přípustnosti dovolání. Krajský soud stanovil, že zatímco proti výroku II rozsudku je dovolání přípustné, proti výroku I není dovolání přípustné, ledaže dovolací soud dospěje k závěru, že ve věci samé se jedná o otázku zásadního právního významu.
5. V odůvodnění svého usnesení Ústavní soud upozornil na skutečnost, že v dané věci se procesní situace stěžovatelky stala v důsledku rozhodnutí krajského soudu poněkud nepřehlednou, neboť krajský soud o původně uceleném nároku žalobce na náhradu škody rozhodl tak, že jej na základě vlastní úvahy o míře spoluzavinění ze strany žalobce "rozštěpil" na dva díly, z nichž každý má jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti Ústavní soud dále uvedl, že k procesnímu hledisku, a to z úhlu ústavní konformity tzv. štěpení nároků, se zamítavě vyjádřil již v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 37/36 SbNU 413) a sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91). V posledně zmíněném nálezu mimo jiné uvedl, že odporuje právu na spravedlivý proces, pokud v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků dochází k tomu, že každý má jiný procesní režim. Nadto Ústavní soud doplnil, že výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv.
6. Ústavní soud zdůraznil, že vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku žalobce. Jeho podáním a vyčerpáním je proto podmíněno podání přípustné ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud dále uvedl, že nadto zjistil, že dne 6. 4. 2009 bylo žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém nebylo v době projednávání ústavní stížnosti stěžovatelky dovolacím soudem rozhodnuto. I z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud by ústavní stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne dovolací soud, došlo by se strany Ústavního soudu k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů.
8. Stěžovatelka poté podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 69 Co 479/2008-247 dovolání, které odůvodnila tím, že v jejím případě došlo k naplnění ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu. Podle uvedeného ustanovení platí, že lhůta pro podání dovolání je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Naplnění uvedeného ustanovení stěžovatelka odůvodnila, s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 915/09 ze dne 12. 5. 2009 (U 11/53 SbNU 869), tím, že se jí napadeným rozsudkem dostalo nesprávného poučení, a to konkrétně poučení o tom, že dovolání proti výroku I napadeného rozsudku není přípustné, tedy lhůta pro podání dovolání zůstala dle stěžovatelky zachována.
9. Okresní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Uvedl, že dovolání bylo podáno prostřednictvím držitele poštovní licence až dne 26. 5. 2009, přičemž poslední den lhůty k podání dovolání byl den 16. 4. 2009. Vzhledem k tomu dovolání stěžovatelky odmítl jako opožděné, aniž by se otázkou aplikace §240 odst. 3 občanského soudního řádu na danou věc zabýval.
10. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud uvedl, že rozhodnutí okresního soudu je věcně správné, i když se tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací stěžovatelky, že v důsledku nesprávného poučení o opravném prostředku postupovala dle §240 odst. 3 občanského soudního řádu. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu krajský soud uvedl, že rozhodnutí krajského soudu č. j. 69 Co 479/2008-247, kterým soud potvrdil část výroku I rozsudku okresního soudu (výrok I napadeného rozsudku odvolacího soudu), bylo správné.
11. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dále konstatoval, že v rozhodovací praxi soudů v případě, kdy rozhodují o nároku obsahujícím dělitelné plnění, běžně dochází k rozštěpení uplatněného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (např. tehdy, kdy soud žalobě vyhoví jen zčásti a ve zbytku žalobu zamítne); ke štěpení práva dochází jak rozsudkem soudu prvního stupně, tak i rozsudkem odvolacího soudu. S odkazem na odbornou literaturu (Bureš, Drápal, Krčmář a kol., Občanský soudní řád, komentář II. díl, Beckova edice Komentované zákony, 7. vydání) krajský soud uvedl, že přípustnost dovolání je třeba také v těchto případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně. Podle názoru krajského soudu byla stěžovatelka o možnosti podat dovolání proti výroku I poučena zcela správně dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud zvolila cestu ústavní stížnosti a nepodala dovolání v zákonem stanovené lhůtě dle §240 odst. 1 občanského soudního řádu, o které byla řádně poučena, nelze dovozovat prodloužení lhůty k podání dovolání dle ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť nejsou splněny předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení.
12. Pokud jde o argumentaci stěžovatelky odkazem na obsah odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 915/09, kterou byla její ústavní stížnost odmítnuta, krajský soud zdůraznil, že odvolací soud je při svém rozhodování vázán pouze výrokem rozhodnutí Ústavního soudu, nikoli odůvodněním, které není právně závazné. Krajský soud dospěl k závěru, že nelze akceptovat argumentaci stěžovatelky, že byla odvolacím soudem, pokud jde o výrok I jeho rozhodnutí č. j. 69 Co 479/2008-247, nesprávně poučena, a za těchto okolností bylo dovolání stěžovatelky zjevně opožděné.
II.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů se dostala do situace, že ačkoli dodržovala zákonný postup a poučení obecných soudů, byla její ústavní stížnost odmítnuta pro předčasnost a dovolání odmítnuto pro pozdní uplatnění. Tento stav považuje za vysoce formalistický a zasahující do jejích ústavních práv.
14. Stěžovatelka uvádí, že vzhledem k tomu, že odvolací soud výrokem I rozsudek okresního soudu potvrdil v její prospěch, domnívala se, že proti tomuto výroku nemá právo podat dovolání, neboť k tomu není subjektivně legitimována. Dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu nebylo přípustné, ledaže by dovolací soud dospěl k závěru, že se ve věci samé jedná o otázku zásadního právního významu. Vzhledem k tomu, že s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu předpokládala, že v podaném dovolání dovolací soud neshledá zásadní právní význam, podala namísto mimořádného opravného prostředku přímo ústavní stížnost, která však byla odmítnuta pro předčasnost. Ústavní soud ve svém rozhodnutí o její ústavní stížnosti jednoznačně konstatoval, že stěžovatelka měla možnost podat dovolání proti oběma výrokům rozsudku krajského soudu a jeho podáním a vyčerpáním podmínil podání přípustné ústavní stížnosti. Na základě uvedeného závěru Ústavního soudu vycházela stěžovatelka z toho, že se jí dostalo nesprávného poučení soudu o opravných prostředcích, a podala dovolání ve smyslu §240 odst. 3 občanského soudního řádu v režimu lhůty čtyř měsíců. Její dovolání však obecné soudy odmítly jako opožděně podané.
15. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku postupu obecných soudů jí bylo odňato právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
III.
16. Ústavní soud vyzval Krajský soud v Ostravě - pobočku v Olomouci, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ve vyjádření krajský soud zopakoval své argumenty obsažené v napadeném usnesení.
17. K vyjádření byl vyzván též Okresní soud v Olomouci, který svého práva nevyužil; pouze konstatoval, že v řízení nepochybil, napadené usnesení bylo vydáno v souladu se zákonem a stěžovatelka nebyla nijak zkrácena na svých právech.
18. Oba účastníci vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání; stěžovatelka tento souhlas dala předem již v ústavní stížnosti.
IV.
19. Ústavní soud poté, co se seznámil s předloženými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
20. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušeny stěžovatelovy základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
21. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, jímž za použití sofistikované argumentace odůvodňují zřejmé nespravedlnosti. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech. Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem, vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru, pak znamená porušení základních práv [viz nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195)].
22. Ústavní soud také ve své judikatuře ustáleně judikuje, že není oprávněn přezkoumávat formální náležitosti uplatněných dovolání, včetně jejich přípustnosti, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podaná dovolání. Jak však již Ústavní soud uvedl ve svém citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 915/09 ve věci téže stěžovatelky, podmínky připuštění dovolání nelze posuzovat pouze z formálního hlediska, ale je třeba je vykládat tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů, které jsou povolány poskytovat ochranu jak právům (čl. 90 Ústavy), tak i základním právům a svobodám jednotlivců (čl. 4 Ústavy). Jinými slovy, existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoli pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení.
V.
23. V nyní posuzované věci se podstata ústavní stížnosti odvíjí od skutečnosti, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci svým rozhodnutím č. j. 69 Co 479/2008-247 rozdělil původně jeden ucelený nárok žalobce na dva díly, z nichž každý má jiný procesní režim z hlediska přípustnosti dovolání.
24. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl ve výroku I tak, že rozsudek okresního soudu č. j. 13 C 148/2003-169 ve výroku I o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci 393 075,50 Kč potvrdil. Výrokem II odvolací soud změnil část výroku I rozsudku soudu prvního stupně tak, že v další části výroku I, pokud se týká částky 393 075,50 Kč, se rozsudek okresního soudu mění takto:
"Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 393 075,50 Kč se zamítá.".
25. V poučení krajský soud uvedl, že proti výroku I není dovolání přípustné, ledaže na základě dovolání, podaného ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení tohoto rozsudku u Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu, dospěje dovolací soud k závěru, že ve věci samé se jedná o otázku zásadního právního významu.
26. Ohledně výroku II odvolací soud konstatoval, že proti výroku II dovolání je přípustné ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci k Nejvyššímu soudu.
27. Ústavní soud zdůrazňuje, že v posuzované věci podstatou ústavního přezkumu není prioritně otázka štěpení nároku (práva), ale rozdílný procesní režim z hlediska možnosti podat dovolání, který v důsledku toho odvolací soud určil.
28. Ústavní soud se otázkou ústavní konformity tzv. štěpení nároků zabýval již v nálezech sp. zn. II. ÚS 117/04 a I. ÚS 85/04. V těchto nálezech Ústavní soud uvedl, že odporuje právu na spravedlivý proces, když v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků dochází k tomu, že každý má jiný procesní režim.
29. Na nepřípustnost takto rozdílného režimu z hlediska přípustnosti dovolání v nyní posuzované věci poukázal Ústavní soud již ve svém citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 915/09, v němž konstatoval, že krajský soud o původně uceleném nároku žalobce na náhradu škody rozhodl tak, že jej na základě vlastní úvahy o míře spoluzavinění na straně žalobce "rozštěpil" na dva díly, z nichž každý má jiný režim pro posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud dále uvedl, že výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv. Proto posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání bylo v dispozici stěžovatelky, bylo dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku žalobce. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl od názoru vysloveného v tomto rozhodnutí odchýlit.
30. Stěžovatelka na základě citovaného rozhodnutí Ústavního soudu podala dovolání s odůvodněním, že se jí ze strany odvolacího soudu dostalo nesprávného poučení (konkrétně poučení o tom, že dovolání proti výroku I napadeného rozsudku není přípustné), a tudíž je lhůta k podání dovolání zachována ve smyslu §240 odst. 3 občanského soudního řádu. Okresní soud dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se jakkoli zabýval argumentací stěžovatelky a aplikací ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací soud toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil a konstatoval, že stěžovatelka byla o možnosti podat dovolání proti výroku I poučena zcela správně.
VI.
31. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s principy spravedlivého procesu zakotveného v normách ústavního pořádku. Rozhodnutí soudu prvního stupně trpí především nedostatečným odůvodněním, neboť soud prvního stupně se otázkou aplikace ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu vůbec nezabýval.
32. Odvolací soud při rozhodování o aplikaci ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu nepřihlédl ke konkrétním okolnostem daného případu, z nichž vyplývalo, že stěžovatelčina situace byla, ohledně možnosti využít dovolání, přinejmenším nepřehledná. Zatímco Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka je oprávněna podat dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku, odvolací soud zastával názor, že různý procesní režim přípustnosti dovolání je v dané věci namístě. Odvolací soud, s odkazem na vázanost výrokem, nikoli odůvodněním rozhodnutí Ústavního soudu, se nijak nezabýval zásadní otázkou, jíž je skutečnost, že výrok odvolacího soudu o části původně celého nároku, u něhož přípustnost dovolání závisí jen na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje [typicky dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], není schopen samostatné existence, neboť by se v případě nepodání dovolání ocitl mimo ústavní rámec ochrany práv.
33. Stěžovatelka se v důsledku rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti dovolání ocitla v situaci, kdy jí byla odepřena možnost účinné ochrany jejích práv. Její ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta pro nevyčerpání opravných prostředků, přičemž Ústavní soud zároveň vyrozuměl stěžovatelku o jejím oprávnění podat dovolání proti oběma výrokům původně napadeného rozhodnutí. Ústavní soud taktéž vyjádřil svůj nesouhlas s rozdělením režimu procesní ochrany u jednotlivých výroků, obsaženým v poučení odvolacího soudu. Poté, co stěžovatelka podala dovolání ve lhůtě dle ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu, s odkazem na nesprávné poučení odvolacího soudu, bylo její dovolání odmítnuto jako opožděné, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že byla ohledně možnosti podat dovolání poučena zcela správně a podmínky uvedeného ustanovení nejsou naplněny.
34. Odvolací soud postupoval při rozhodování o dovolání stěžovatelky formalisticky a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. I výklad procesních předpisů musí být proveden především tak, aby se nedostal do rozporu s touto zásadou. V posuzované věci bylo napadenými usneseními porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nesprávnou aplikací procesních předpisů jí bylo zabráněno účinně se domáhat ochrany svého práva.
35. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví uvedená usnesení Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).