ECLI:CZ:US:2011:3.US.4.11.2
sp. zn. III. ÚS 4/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Děčín, Sofijská 890/31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010 č. j. 20 Cdo 671/2010-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v její exekuční věci, neboť je přesvědčena, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 12. 2008 č. j. 36 Co 322/2008-123 změnil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 2. 5. 2008 č. j. 10 Nc 4701/2006-75, kterým byl zamítnut návrh povinné stěžovatelky na doplnění usnesení téhož soudu, tak, že se tento návrh odmítá.
Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl, a uložil jí, aby oprávněné zaplatila na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 560 Kč. V odůvodnění rozhodnutí soud vysvětlil, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nefiguruje v taxativním výčtu usnesení, proti nimž je dovolání přípustné (srov. ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř.), a jeho přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §237 o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti jednak namítá, že její dovolání nemělo být s ohledem na absenci povinného zastoupení advokátem projednáváno, jednak brojí proti uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, jejichž vynaložení na straně oprávněné nepokládá za účelné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto (v podstatě) jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení a dovolací soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko polemizuje s odvolacím soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a sama nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěru dovolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ten, jemuž oponuje, měl být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatelka zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelce je sice nutné přisvědčit, že dovolatel musí být v řízení před dovolacím soudem zastoupen advokátem (§241 o. s. ř.), přehlíží však existenci ustanovení §241b odst. 2 o. s. ř., jež (mimo jiné) pro situace objektivně nepřípustného dovolání (jak tomu bylo v dané věci) vylučuje jinak standardní postupy dle §104 odst. 2 o. s. ř., jichž se dožadovala. Ostatně trval-li by dovolací soud přesto na splnění podmínky povinného advokátního zastoupení, vystavil by ji vzniku dalších nákladů řízení, které již tak rozporovala.
Ani v tomto smyslu tudíž nelze dovolacímu soudu ničeho - natožpak z ústavněprávních pozic - vytknout.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu