ECLI:CZ:US:2011:3.US.412.11.1
sp. zn. III. ÚS 412/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem v Brně, Bubeníčkova 44, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 4 To 516/2010 a o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a výzvy Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2011 sp. zn. 5 T 50/2010, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 2. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jeho práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, jakož i výzvy Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2011 k nastoupení výkonu trestu.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 29. 11. 2010 sp. zn. 5 T 50/2010 bylo podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že stěžovatel coby odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který mu byl uložen trestním příkazem téhož soudu ze dne 13. 3. 2010 sp. zn. 5 T 50/2010, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, tu však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 29. 12. 2010 sp. zn. 4 To 516/2010 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve stížnosti krajskému soudu sdělil, že se podrobuje znaleckému zkoumání, které má objasnit jeho osobnost, resp. to, zda lze u něj očekávat vedení řádného života, a že s ohledem na velký rozsah tohoto zkoumání soudní znalec vyhotoví znalecký posudek v termínu do 25. 1. 2011. Současně uvedený soud požádal, aby s vydáním svého rozhodnutí vyčkal vyhotovení daného znaleckého posudku. V souvislosti s tím stěžovatel objasňuje, proč nebylo možné znalecký posudek vypracovat dříve, a tvrdí, že šlo o objektivní a vážné důvody. Krajský soud dané žádosti o posečkání nevyhověl, resp. (v podstatě) účelově rozhodl ještě před uvedeným datem. Tímto způsobem ale odmítl jeho důkazní návrh, aniž by svůj postup nějak, natož racionálně akceptovatelně odůvodnil. Z tohoto důvodu jde ve smyslu judikatury Ústavního soudu o tzv. opomenutý důkaz, přičemž tímto způsobem byla stěžovateli odňata reálná možnost právně i skutkově před soudem argumentovat. Dle stěžovatele daný důkaz byl důkazem klíčovým, neboť bez něj nelze zjistit, zda v budoucnu povede řádný život. Obecné soudy vycházely z událostí před 10 měsíci, zatímco znalecký posudek umožňuje stav jeho osobnosti "aktualizovat", navíc představuje komplexnější a odbornější posouzení, v jehož světle závěry obecných soudů nemohou obstát, neboť legitimní důvod k dalšímu omezení osobní svobody již neexistuje. Stěžovatel také s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, č. 72) městskému soudu vytýká, že z odůvodnění jeho rozhodnutí není patrné, že by byly objasňovány (natož vyhodnocovány) okolnosti, pro které lze ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, čímž došlo k porušení §83 odst. 1 věty druhé trestního zákoníku, a současně tvrdí, že toto pochybení nenapravil ani krajský soud. V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí důvody, pro které mělo být ponecháno podmíněné odsouzení v platnosti, tedy že si našel práci, že v době páchání trestné činnosti byl závislý na drogách, tyto nyní nepožívá a pokračuje v protidrogové terapii, přičemž se pravidelně podrobuje testům na drogy s negativním výsledkem a protidrogové centrum hodnotí jeho spolupráci velmi kladně, že založil nově domácnost se svou rodinou, přičemž výkon trestu by jej vytrhl z řádného života a nebylo by to ani v souladu se zájmy jeho nezletilé dcery. Poukazuje na to, že vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 8 měsíců. Tento trest přitom stěžovatel považuje za vysoký, neboť předtím nikdy nebyl ve výkonu trestu. Soud při stanovení tohoto trestu přihlédl k předmětnému trestnímu příkazu, takže kdyby došlo k přeměně trestu, byl by vlastně potrestán podruhé. Navíc se vzdal práva podat odpor proti předmětnému trestnímu příkazu, pokud by jej však podal, byl by mu uložen úhrnný nebo souhrnný trest a v takovém případě by jistě nebyl potrestán trestem o mnoho vyšším, než byl (osmiměsíční) trest, který vykonal. Dle stěžovatele logika přeměny trestu spočívá v tom, že podmíněně odložený trest nemůže být efektivní k nápravě odsouzeného, a kdy proto bývá namístě trest přísnější. On všechny trestné činy spáchal během 11 dnů, takže prý z povahy věci neexistoval adekvátní prostor pro to, aby podmíněně odložený výkon trestu odnětí svobody mohl výchovně působit, nebyl ani prostor pro prokázání, že podmíněně odložený výkon trestu nemůže být efektivní, jde-li o jeho nápravu. Proto je třeba jeho působení, kdy teprve v budoucnu se ukáže jeho (n)efektivita. Na uvedené skutečnosti poukazoval v řízení před obecnými soudy, ty však na ně nijak nereagovaly. Závěrem stěžovatel tvrdí, že v jeho případě má trest výlučně represivní funkci, a opakuje, že obecné soudy ignorovaly jím vykonaný trest.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V posuzovaném případě je zcela zřejmé, že stěžovatel ve zkušební době nevedl "řádný život", a tedy že se "neosvědčil", neboť vzápětí poté, co byl odsouzen předmětným trestním příkazem městského soudu, se dopustil další trestné činnosti obdobné povahy, resp. byl odsouzen pro další úmyslné trestné činy, a to mj. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z formulace ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku lze vyvodit, že za situace, kdy odsouzený nevede řádný život, je povinností soudu rozhodnout tak, že se trest vykoná, a i když uvedené ustanovení současně připouští možnost postupovat jinak, a to s přihlédnutím k okolnostem případu a osobě odsouzeného, je zřejmé, že se jedná o výjimku z pravidla, a tudíž že není namístě větu druhou citovaného ustanovení vykládat extenzivně. K tomu je třeba dodat, že již v okamžiku, kdy nastane skutečnost, ze které plyne, že odsouzený řádný život nevedl, resp. kdy se o takové skutečnosti soud dozví, může (a měl by) rozhodnout, že se trest odnětí svobody vykoná. Vzhledem k tomu lze konstatovat, že o tzv. přeměně trestu mohlo být (zcela důvodně) rozhodnuto již v první polovině roku 2010. Stěžovatelovy úvahy o tom, že by se mělo vyčkávat, jak bude podmíněně uložený trest působit v budoucnu (a to snad po celou zkušební dobu), tak obstát nemohou.
I když stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení procesního charakteru, z nichž vyvozuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod, její podstatou je nesouhlas s tím, že obecné soudy neshledaly v daném případě (u osoby stěžovatele) výjimečné okolnosti pro ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. V této souvislosti je třeba připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu, dle níž platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V principu je tak vyloučeno, aby Ústavní soud zasahoval tam, kde zákon obecným soudům poskytuje prostor k volnému uvážení, a to i kdyby (snad) na základě vlastní úvahy dospěl k závěru jinému. Výjimkou by mohly být případy, kdy by obecné soudy dospěly k výsledku, který by bylo možné označit jako skutečně "extrémní".
To však Ústavní soud nezjistil. Stěžovatel měl možnost v řízení před městským soudem poukázat na skutečnosti, které měly svědčit o tom, že je zde namístě ponechat podmíněné odsouzení v platnosti. Uvedený soud, jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, tyto okolnosti zvážil, nicméně je neshledal natolik zásadními, aby převážily - v daném případě nepochybně pádné - důvody pro to, aby naopak k "přeměně" stěžovatelova trestu došlo. Stěžovatel své argumenty předestřel i stížnostnímu soudu, nicméně ani ten se s nimi neztotožnil. Ústavnímu soudu přitom není zcela zřejmé, proč stěžovatel vytýká obecným soudům, že neobjasňovaly všechny relevantní okolnosti, jestliže tyto sám uvedl v daném soudním řízení (viz advokátem sepsaná stížnost ze dne 13. 12. 2010). Jde-li o stěžovatelovo tvrzení, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není povinností obecných soudů reagovat výslovně na každý argument, který účastník řízení přednese, nicméně z odůvodnění soudního rozhodnutí - ať již přímo, nebo z jeho kontextu - by mělo být zřejmé, proč soud účastníkovi řízení nepřisvědčil, přičemž reakce soudu by měla v zásadě odpovídat povaze či významu toho kterého argumentu. Obecné soudy přitom nezpochybňovaly, že by stěžovatelem uváděné skutečnosti byly pravdivé (a tedy že by u stěžovatele nezapočal resocializační proces, jak také mohlo vyplynout z - v té době ovšem ještě nevypracovaného - znaleckého posudku), ale pouze je neshledaly jako natolik významné, aby odůvodnily postup podle §83 odst. 1 věty druhé trestního řádu. Z uvedeného je zřejmé, že kasace napadených rozhodnutí ze strany Ústavního soudu by musela být postavena na odlišném názoru na to, zda jde o "dostatečně" výjimečné okolnosti, či nikoliv. Ovšem takovéto hodnocení zásadně věcí Ústavního soudu není (viz výše). K tomu nutno dodat, že velká část předestíraných skutečností může být relevantní především z hlediska případného rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §88 trestního zákona, takže vypracování zmíněného znaleckého posudku nemusí být zbytečné, jak se stěžovatel domnívá. Lze sice připustit, že povaha některých argumentů umožňovala obecným soudům, aby na ně reagovaly výslovně, nicméně ani v tomto bodě Ústavní soud neshledal důvody ke svému zásahu. Zda totiž stěžovatel dostal "vysoký" trest, obecnému soudu, který rozhoduje o "přeměně" trestu, již hodnotit nepřísluší, stejně mu nepřísluší spekulovat o výši trestu, který by mohl být uložen, pokud by odsouzený zvolil jinou procesní taktiku.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možné odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí (a zmíněné výzvy) podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž příslušný návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu