ECLI:CZ:US:2011:3.US.429.11.2
sp. zn. III. ÚS 429/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. K. F., zastoupeného JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem AK Novák, Hlína a partneři, se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2010 sp. zn. 2 To 77/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") garantujícího právo občana na spravedlivý proces - v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. července 2010 (61 T 15/2009-825) a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Stěžovatel má za to, že Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení nesprávně aplikoval zásadu volného hodnocení důkazů vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Odvolací soud upřednostňuje svůj způsob hodnocení důkazů, aniž by je sám v odvolacím řízení provedl, V podstatě si v odvolacím řízení vytvořil závěry o skutkovém stavu věci, které vnucuje soudu nalézacímu opakovaným rušením jeho rozsudků. Napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno v souladu s ustanovením §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, neobsahuje zdůvodnění, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení dokazování, je výrazem libovůle v rozhodování. Odvolací soud překračuje pravomoci svěřené mu zákonem a napadené rozhodnutí zrušil, přičemž pouze obecně poukázal na porušení zásady volného hodnocení důkazů v řízení před nalézacím soudem. Odvolací soud účelově zaměňuje své hodnocení důkazů za závazný právní názor a vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. To znamená, že pouze v případě, kdy návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Ve smyslu §35 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve posoudil, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Tyto podmínky ve věci posuzované ústavní stížnosti ke dni jejího podání (§27 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) splněny nejsou.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2010 sp. zn. 2 To 77/2010, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. července 2010 (61 T 15/2009-825) a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
V daném případě stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno předchozí rozhodnutí a v celém rozsahu vráceno nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že postup nalézacího soudu nebyl správný a nalézací soud za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové, proti němuž bude opět přípustný opravný prostředek. V řízení před nalézacím soudem je přitom nesporné, že stěžovatel je jeho účastníkem a že tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy.
Ústavní soud tedy (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) konstatuje, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost - tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva - k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně (srov. např. věc sp. zn. IV. ÚS 125/06 z 30. března 2006, sp. zn. II. ÚS 2953/07 z 13. prosince 2007).
Za této procesní situace je zřejmé, že projednání ústavní stížnosti brání nedostatek zákonných podmínek [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a proto o takto podané ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. února 2011
Pavel Rychetský
soudce zpravodaj