ECLI:CZ:US:2011:3.US.516.07.3
sp. zn. III. ÚS 516/07
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského rozhodl v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Darren, s. r. o., IČ 252 78 711, se sídlem v Opatovicích nad Labem, U elektrárny 306, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33/577, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 42 Cm 80/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. 8 Cmo 94/2006 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 sp. zn. 29 Cdo 2323/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatelka shledává napadená rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právem vlastnit majetek dle čl. 11 odst.1 Listiny a navrhla jejich zrušení.
Podle obšírného odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatelka tvrdila - stručně řečeno, že k porušení jejího práva došlo tím, že obecné soudy v řízení proti žalovanému Ing. Dr. Vítězslavu Hálkovi, správci konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., zamítly žalobu o vyloučení z konkurzní podstaty blíže specifikovaného majetku.
rávo stěžovatelky na soudní ochranu bylo porušeno postupem soudů obou stupňů i dovolacího soudu, které ve věci rozhodovaly a jejichž postup vykročil ze zákonných pravidel vedení soudního řízení a odňal stěžovatelce možnost účinně hájit svá práva a v konečném důsledku ji připravil o majetek značné hodnoty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti mimo jiné tvrdila, že součástí prodávaného podniku nebyly žádné zásoby, materiál a nedokončená výroba, což dokazovala smlouvou o prodeji podniku ze dne 2. června 2005, ale obecné soudy k tomu nepřihlédly. Stěžovatelka vyslovila pochybnosti o platnosti této smlouvy, ale obecné soudy k tomuto závěru nedospěly. Ve smlouvě se smluvní strany dohodly, že k předání a převzetí podniku dojde do 10 dnů po uzavření smlouvy, o čemž měl být sepsán protokol, ale správce konkursní podstaty tuto povinnost i přes písemnou urgenci stěžovatelky nikdy nesplnil. Stěžovatelka byla připravena uhradit kupní cenu, což deklarovala tím, že částku 9 500 404,10 Kč složila na účet konkurzního soudu, ale k jejímu předání nedošlo. Stěžovatelka nesouhlasila s odůvodněním rozhodnutí a tvrdila, že je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Dle tvrzení stěžovatelky nemohlo mít vliv na nepředání podniku organizační rozhodnutí, dle kterého stěžovatelka vyčlenila z kupovaného majetku 20 vozidel, vytvořila organizační jednotku autopark a převedla do vlastnictví třetí osoby.
Stěžovatelka tvrdila, že postupem soudů byla zbavena svého majetku, kdy v důsledku chybného postupu správce konkursní podstaty, který soudy tolerovaly, přišla o majetek v ceně několika desítek milionů. Žalovaný ke dni 16. září 2005 odstoupil od smlouvy a následně zařadil podnik úpadce zpět do konkursní podstaty včetně věcí, které nebyly předmětem smlouvy. To vše za situace, kdy za tento majetek do konkursní podstaty prokazatelně zaplatila částku 3 000 000,- Kč, která jí dosud nebyla vrácena. Dále byla porušena povinnost vrátit si oboustranně plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, neboť jde o synallagmatický závazek; to platí, i pokud jsou účastníci zrušené nebo neplatné smlouvy v konkurzu (viz rozsudek NS 29 Cdo 1599/2008).
Postupem soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na řádný proces, vylučující libovůli při rozhodování garantované čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny a povinností soudů je rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplynout vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry obecných soudů. Protože ve věci stěžovatelky jsou rozhodnutí v rozporu s ústavně zaručenými právy, navrhla napadená rozhodnutí zrušit.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhala vyloučení blíže specifikovaného souboru hmotných a nehmotných složek podnikání z konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 42 Cm 80/2005, žalobě stěžovatelky vyhověl jen ve věci vyloučení blíže specifikované výpočetní techniky.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. listopadu 2006 (8 Cmo 94/2006-1152) k odvolání stěžovatelky potvrdil napadené rozhodnutí ve výroku I., II. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ústavní stížnost stěžovatelky byla podána 27. února 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 sp. zn. 42 Cm 80/2005 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006 sp. zn. 8 Cmo 94/2006, současně s ústavní stížností stěžovatelka podala i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud usnesením ze dne 6. června 2007 (III. ÚS 516/07-17) podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky z důvodu, že před Nejvyšším soudem probíhalo řízení o dovolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tj. řízení, v němž byla řešena otázka, která mohla mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Ústavní soud přerušil řízení, neboť jednal a rozhodoval v souladu se zásadou subsidiarity a nemohl předjímat, jak Nejvyšší soud rozhodne, proto vyčkal do té doby, než mu bylo doručeno rozhodnutí o dovolání.
Ústavní soud usnesením ze dne 8. listopadu 2011 (III. ÚS 516/07-38) rozhodl o pokračování v řízení, neboť dne 21. září 2011 obdržel rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011 č. j. 29 Cdo 2323/2007-1212 výrokem I. odmítl dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006 č. j. 8 Cmo 94/2006-1152, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. ledna 2006 č. j. 42 Cm 80/2005-1079, v bodě II. výroku, ve zbývajícím rozsahu dovolání zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud, vzhledem ke skutečnosti, že důvod přerušení řízení před Ústavním soudem odpadl, ve smyslu ustanovení §41 zákona o Ústavním soudu vyzval stěžovatelku, aby návrh ústavní stížnosti doplnila ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ve lhůtě do 15 dnů.
Stěžovatelka podáním ze dne 29. listopadu 2011 nesouhlasila se zamítnutím jejího návrhu oproti vedlejšímu účastníkovi, proto ústavní stížnost doplnila tím, že brojila i proti rozhodnutí dovolacího soudu. Opakovala námitky vznesené v předchozím řízení a vyslovila nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů a navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti leží v oblasti hodnocení důkazů, avšak absentuje jakákoliv ústavněprávní argumentace směřující k tomu, že obecné soudy vykročily z mezí spravedlivého procesu.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o. s. ř. Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.
Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
V rozhodnutích soudů nalézacího i odvolacího jsou jejich závěry stran okolností odstoupení od smlouvy o prodeji podniku zcela logicky a přiléhavě rozvedeny. Ústavní soud v nich neshledává indicie svědčící o svévoli obecných soudů, která by se vymykala výše popsané zásadě volného hodnocení (všech) důkazů ve vzájemných souvislostech (srov. zejm. str. 7-8 rozsudku soudu odvolacího soudu).
Nejvyšší soud shledal dovolání stěžovatelky přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pro dvě otázky dovolacím soudem dosud nezodpovězené (č. 1 právo kupujícího odepřít úhradu kupní ceny pro prodlení prodávajícího, č. 3 možnost soudu rozhodnout samostatně o vyloučení jednotlivých položek - zásob z konkursní podstaty). V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud vyložil, proč další čtyři položené otázky nemají zásadní právní význam a z jakého důvodu dovolací přezkum nepřipustil (str. 9 - 10).
Dovolání shledal Nejvyšší soud nepřípustným v rozsahu, ve kterém směřoval proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě II. výroku (zamítnutí vylučovací žaloby ohledně strojů). Dovolací soud v této části dovolání odmítl podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné. Ve zbývajícím rozsahu bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto jako neopodstatněné dle §243b odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky je podle obsahu kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je dovolací přezkum, zde je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.).
Dovolací soud podrobně odůvodnil závěr, proč nebylo možné vyhovět vylučovací žalobě stěžovatelky ohledně zásob (str. 12-13) a shledal závěr odvolacího soudu správným, proto lze na něj dále odkázat. Dovolací soud přisvědčil i závěrům odvolacího soudu ohledně prodlení stěžovatelky s úhradou doplatku kupní ceny. Stěžovatelka odmítala doplatit kupní cenu s ohledem na nesplnění povinnosti správcem konkursní podstaty jí protokolárně předat podnik. K tomu dovolací soud uvádí, že ustanovení §483 odst. 1 obch. zák. sice předpokládá (stejně jako smlouva o prodeji podniku) zápis podepsaný oběma stranami, ze skutkových zjištění soudu ovšem plyne, že sama stěžovatelka ještě před uplynutím lhůty k tomuto úkonu smlouvou o prodeji podniku přijala rozhodnutí o organizačním rozčlenění podniku a část podniku převedla na třetí osobu (2. června 2005). Toto rozhodnutí o rozčlenění podniku a okamžitý prodej jeho části jinému subjektu mohlo ovlivnit následně naplnění požadavku na sepis protokolu o převzetí podniku. Je zjevné, že stěžovatelka podstatně oslabila význam takového sepisu v porovnání s porušením její vlastní povinnosti doplatit sjednanou kupní cenu.
Dále dovolací soud se podrobně zabýval výkladem ustanovení §14 odst. 1 písm. i) části věty před středníkem zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v platném znění, a odkázal na svoji rozhodovací praxi (str. 13). Vyložil, že počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nelze provést započtení na majetek patřící do konkursní podstaty; není přitom rozhodné, zda se započitatelné pohledávky střetly již v době před prohlášením konkursu. V důsledku toho jsou věřitelé povinni plnit své peněžité pohledávky vůči dlužníku v plném rozsahu, kdežto pohledávky, které sami mají vůči úpadci, budou uspokojitelné poměrně podle stejných pravidel, jež platí pro věřitele, kteří vzájemné pohledávky s úpadcem neměli. Započtení stěžovatelky na kupní cenu bylo nepřípustné, přičemž v rozsahu této částky stěžovatelka připravenost plnit na úhradu kupní ceny předtím, než správce konkursní podstaty odstoupil od smlouvy o prodeji podniku, ani nedoložila.
Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti především zohlednil, že podstatnou většinu námitek stěžovatelka uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na to, zda se jimi obecné soudy zabývaly a náležitě ve svých rozhodnutích, ústavně konformním způsobem vypořádaly.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud se nemůže opakovaně zabývat všemi námitkami stěžovatelky už jen s ohledem na princip subsidiarity. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky nemíří do práva ústavního, ale výlučně směřuje do hodnocení jí předložených důkazů z hlediska prokázání tvrzených skutečností. Obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku, obecné soudy se věcí detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily, že dále lze na ně odkázat.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V zamítnutí žaloby o vyloučení věcí z konkurzní podstaty, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotně právním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud přiznal jistou relevanci námitce stěžovatelky ve věci peněžních nároků ze zrušené smlouvy. Pokud stěžovatelka do konkurzní podstaty prokazatelně zaplatila částku 3 000 000,- Kč a majetek v této hodnotě nenabyla, Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatelka může využít možnosti domáhat se vrácení plnění soudní cestou.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil, a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zák. o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. prosince 2011
Jan Musil
předseda senátu