ECLI:CZ:US:2011:3.US.566.11.1
sp. zn. III. ÚS 566/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. H. S. a 2. Š. F., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2010 č. j. 28 Cdo 2149/2010-397, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2010 č. j. 10 Co 34/2009-373 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2008 č. j. 10 C 591/95-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 1. 2011 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali, aby žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, správci konkursní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik v likvidaci, byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání konkrétních pozemků v katastrálním území Neštědice, a to z titulu tvrzeného nároku dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Podle okresního soudu úspěšné restituci brání, že dotčené nemovitosti přešly na stát již na základě dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, ke dni 27. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období. Kromě toho byl jeden z právních předchůdců, S. F., odškodněn britskou vládou na základě mezivládní dohody, a to za jednu polovinu továrny, takže by v linii jmenovaného nebylo možno stěžovatelům vyhovět; stěžovatelé rovněž nesprávně, v rozporu s §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., od jmenovaného odvozují své postavení oprávněných osob. V části, kde stěžovatelé odvozují své postavení oprávněných osob od H. F., pak brání vydání, že jmenovaný nikdy nebyl československým občanem. Dále okresní soud uvedl, že důvodem zamítnutí části žaloby by byla i její opožděnost. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ze shodných důvodů potvrdil a dále s poukazem na ustanovení čl. 2 bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. dospěl k závěru, že vydání brání i skutečnost, že ohledně předmětných nemovitostí byl schválen privatizační projekt ještě před tím, než žalobci vyzvali původního žalovaného k vydání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost s tím, že není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že nezastavěné pozemky nebyly majetkem továrny, resp. že obecné soudy nevěnovaly pozornost tomu, že "ostatní" posuzované nemovitosti provozu továrny nesloužily a že proto nemohly být předmětem znárodnění, resp. že se předmětem znárodnění staly až na základě novelizace §4 odst. 2 dekretu č. 100/1945 Sb., která byla provedena zákonem č. 114/1948 Sb., který rozšířil předmět znárodnění výslovně na majetek, který k provozu nesloužil, což má plynout z výměru Ministerstva průmyslu ze dne 25. 11. 1950. V případě zmíněného výměru šlo o akt, který byl v rozporu se základními principy právního státu, jak má plynout z nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 136/97 a ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS 336/01. Stěžovatelé také upozorňují na vady zmíněného výměru, pro které mělo ke znárodnění dojít bez právního důvodu, přičemž poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že nárokované nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období, a v této souvislosti argumentují, že k přechodu vlastnického práva na základě dekretu č. 100/1945 Sb. byla potřebná intabulace. Skutečnost, že došlo k přechodu práva na stát mimo rozhodné období, zpochybňuje fakt, že dne 19. 2. 1946 byla v údajně znárodněné továrně zavedena národní správa dle §3 dekretu č. 5/1945 Sb. Stěžovatelé se proto domnívají, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem továrny nemohlo dojít před začátkem rozhodného období. Stěžovatelé také vyslovují nesouhlas se závěrem krajského soudu, že by schválení privatizačního projektu mohlo bránit vyhovění žalobě, a odkazují na §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, s tím, že nebyly splněny podmínky pro "využití" předmětných nemovitostí; byl-li schválen před zasláním výzvy privatizační projekt a vydáno rozhodnutí o privatizaci, jednalo se o nulitní právní úkony a jakékoliv další úkony na jejich základě učiněné jsou absolutně neplatné.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V prvé řadě je třeba zmínit, že III. senát Ústavního soudu se ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1234/10 zabýval ústavní stížností stejných stěžovatelů proti rozhodnutím obecných soudů, které v obdobné restituční věci zamítly žalobu stěžovatelů s tím, že příslušné nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období. V uvedené ústavní stížnosti, která byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 26. 1. 2011, stěžovatelé argumentovali proti danému závěru obecných soudů v podstatě tak, jak argumentují v ústavní stížnosti nyní posuzované.
Ve zmíněném usnesení přitom Ústavní soud stěžovatelům vysvětlil, proč zde nebyly splněny předpoklady pro jeho zásah do rozhodování obecných soudů, a odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího s tím, že jimi bylo stěžovatelům vysvětleno, proč uplatněný restituční nárok nemůže z hlediska zákona č. 87/1991 Sb. obstát. K tomu dodal, že nárokované nemovitosti přešly na stát ex lege dle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb. s účinky ke dni 27. 10. 1945. V tomto ohledu za klíčové považoval ustanovení §1 odst. 4 aplikovaného dekretu a na ně navazující vyhlášku ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, na jejímž základě byl proces "znárodnění zestátněním" dokončen, a v důsledku toho k přechodu vlastnictví na stát došlo mimo rozhodné restituční období. V otázce, zda dotčené pozemky jsou podřaditelné pod ustanovení §4 odst. 2 dekretu, resp. zda jsou "veškerými nemovitostmi" nebo "veškerým příslušenstvím podniku", či nikoli, v této otázce dospěl Ústavní soud k závěru, že z pozic výše ústavněprávního přezkumu (jak byl předtím vymezen) nelze obecným soudům relevantně oponovat. Dále Ústavní soud odmítl polemiku s dlouhodobě ustálenými judikatorními názory ohledně účinků tzv. intabulace, tedy že k přechodu na stát této nebylo třeba, stejně tak odmítl poukaz stěžovatelů na existenci národní správy s tím, že v dané věci nejde o "továrnu", k níž byla tato argumentace ukotvena. Vzhledem k tomu, že uvedené závěry lze plně uplatnit i ve věci nyní posuzované, byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojili také proti názoru krajského soudu, že vydání předmětných nemovitostí bránilo schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci. Ovšem i kdyby se Ústavní soud s jejich názorem ztotožnil, důvod pro kasaci napadených rozhodnutí by tím založen nebyl, neboť zamítnutí žaloby stěžovatelů by z ústavního hlediska obstálo, a to z důvodu, jak bylo uvedeno výše. K tomu dlužno dodat, že stěžovatelé v tomto bodě své ústavní stížnosti pouze poukazují na §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., zcela však pomíjejí - jak upozornil již Nejvyšší soud - nejen argumentaci krajského soudu ustanovením čl. 2 bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., ale také následnou argumentaci samotného Nejvyššího soudu, který se s danou námitkou vypořádal ve svém, ústavní stížností napadeném usnesení. Nezbývá proto než konstatovat, že z ústavní stížnosti není patrno, v jakém ohledu jmenované soudy pochybily z věcného, natož ústavního hlediska, a již jen vzhledem k této skutečnosti by Ústavní soud musel (celou) ústavní stížnost pokládat za zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu