ECLI:CZ:US:2011:3.US.580.11.1
sp. zn. III. ÚS 580/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem v Praze 5, náměstí 14. října 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010 č. j. 35 Co 553/2010-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení, vydaného v řízení o zaplacení částky 9.210.600,- Kč s příslušenstvím.
Z ústavní stížnosti a z přiloženého usnesení vyplývá, že usnesením ze dne 19. 5. 2010 Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně, zastavil odvolací řízení ve shora uvedené věci. Důvodem pro zastavení řízení byla skutečnost, že stěžovatel, jako žalovaný, nezaplatil soudní poplatek z odvolání, podaného proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2010 č. j. 47 C 107/2008-222, který činil 368.430,- Kč, ač byl k jeho zaplacení řádně vyzván. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze, k odvolání stěžovatele, usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení potvrdil.
Jak vyplývá z napadeného usnesení Městského soudu v Praze, stěžovatel podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2010 č. j.
47 C 107/2008-222, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 9.210.600,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 612.214,- Kč, aniž zaplatil soudní poplatek z odvolání. Soud prvního stupně ho proto usnesením ze dne 12. 3. 2010 č. j. 47 C 107/2008-236 vyzval, aby soudní poplatek z odvolání ve výši 368.430,- Kč zaplatil ve lhůtě 3 dnů od doručení usnesení. Žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nebylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 2010 č. j. 47 C 107/2008-251, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2010 č. j. 35 Co 309/2010-277 vyhověno. Stěžovatel pak soudní poplatek z odvolání nezaplatil ani na druhou výzvu soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval dosavadní průběh řízení a v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze považuje za zásah do svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, se však pohybují výlučně v oblasti běžného práva a neobsahují žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud není součástí systému obecných soudů, není nejvyšší instancí, která by věcně přezkoumávala všechna rozhodnutí obecných soudů. V řízení o ústavní stížnosti se zkoumají jen otázky, zda nedošlo k porušení základních práv, zakotvených v ústavním pořádku České republiky, tj. zejména v Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod.
Stěžovatel napadá usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku stěžovatelem. V odůvodnění napadeného usnesení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, jestliže stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku z odvolání, a po marném uplynutí lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku řízení zastavil, když předtím nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud dále uvedl, že odvolací námitky stěžovatele jsou bezpředmětné, neboť stěžovatel jimi namítá nesprávnost pravomocného rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a odvolání neobsahuje relevantní námitky týkající se napadeného usnesení o zastavení odvolacího řízení.
V dané věci stěžovatel sice požaduje zrušení usnesení odvolacího soudu o zastavení soudního řízení, v ústavní stížnosti však zároveň vyjádřil své výhrady k předchozím rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. K tomu je třeba zdůraznit, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti (jak to již uvedl ve své četné judikatuře), což znamená, že se může zabývat pouze ústavností těch rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhuje, tj. jen ústavností napadeného usnesení Městského soudu v Praze.
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze správně posoudil skutkový stav věci a učinil právní závěry, které náležitě odůvodnil. Rozhodl na základě jednoznačně prokázané skutečnosti, že stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, což ani on sám nezpochybnil. Ústavní soud na tomto místě poznamenává, že soudní řízení má svá procesní pravidla, která musí každý účastník tohoto řízení respektovat. Pokud tato pravidla nerespektuje a stihnou jej (pro něj nepříznivé) důsledky nerespektování zmíněných procesních pravidel, nemůže se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. Pokud tedy odvolací soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu