ECLI:CZ:US:2011:3.US.595.11.1
sp. zn. III. ÚS 595/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. H., advokátky, právně zastoupené JUDr. Davidem Černým, advokátem AK se sídlem U Nádrže 625/6, 182 00 Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 č. j. 1 Ko 62/2010 -255, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 92 K 74/2000 - 240, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. února 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 č. j. 1 Ko 62/2010 -255, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 92 K 74/2000 - 240, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud podle ust. §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl, že věc, které se tento návrh týká, je naléhavá, a proto se Ústavní soud nebude řídit pořadím, v němž mu návrh došel.
Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud dle ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť odklad vykonatelnosti není v rozporu s veřejným zájmem a výkon rozhodnutí nebo oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě by znamenal nepoměrně větší újmu než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 92 K 74/2000 - 240 byla dosavadní správkyně konkursní podstaty JUDr. J. H., advokátka (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zproštěna funkce (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II městský soud rozhodl, že novým správcem konkursní podstaty se ustanovuje Vítězslav Pril, se sídlem Praha 8, Křivenická 408. Ve výroku pod bodem III soud uložil dosavadní správkyni konkursní podstaty, aby předala ve lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci nově ustanovenému správci všechny doklady a potřebné informace. Konečně ve výroku pod bodem IV soud uložil dosavadní správkyni konkursní podstaty, aby ve lhůtě do 15 dnů ode dne právní moci doručila soudu písemné vyčíslení svých výdajů souvisejících s výkonem funkce správce konkursní podstaty. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že tomto případě má soud za to, že jsou dány důvody pro zproštění správkyně její funkce, neboť řádně neplní povinnost uloženou jí rozhodnutím soudu a to ani v dodatečně poskytnutých lhůtách. Ze spisu vyplývá, že soud již jednou správkyni zprostil funkce pro neplnění povinností, a to usnesením ze dne 9. března 2009 pod č. j. 92 K 74/2000-202. Proti tomuto usnesení podala správkyně včas odvolání a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. května 2009 č. j. 2 Ko 49/2009-224 toto usnesení zrušil, přičemž v odůvodnění uvedl, že tak učinil vzhledem ke stavu řízení a vyslovil právní názor, že pokládá za samozřejmé, že odvolatelka se v budoucnu vyvaruje dalšího prodlení a své povinnosti bude plnit řádně a včas.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 č. j. 1 Ko 62/2010 -255 bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 92 K 74/2000 - 240 potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze uvedl, že dle napadeného usnesení zprostil soud prvního stupně odvolatelku funkce správkyně proto, že opakovaně nesplnila povinnosti, jež jí uložil. Pokud jde o tvrzení odvolatelky, že neporušila žádné povinnosti, odvolací soud uvedl, že tento názor nesdílí v situaci, kdy z obsahu spisu nesporně plyne, že v rámci dohlédací činnosti (ust. §12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") byly odvolatelce již dříve uloženy povinnosti usnesením ze dne 16. prosince 2008 a ze dne 13. ledna 2009, jež řádně převzala dne 19. prosince 2008 a dne 16. ledna 2009 a bez jakéhokoliv včasné omluvy nebo vysvětlení je v rozhodné době ponechala bez povšimnutí, přičemž její nemoc trvala až od 9. února do 15. února a od 17. února do 1. dubna 2009. Za situace, kdy odvolatelka nesplnila tyto povinnosti uložené jí dalšími usneseními ze dne 29. prosince 2009 a ze dne 31. března 2010, jež řádně převzala dne 11. ledna 2010 a 12. dubna 2010, ani v dalších prodloužených lhůtách s poukazem na zdravotní důvody, jež jí v tom bránily, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k názoru, ze opakovaná porušování povinností odvolatelky stejně jako její zdravotní stav, jenž jí po dobu dvou let neumožňuje řádně vykonávat funkci správkyně, lze podřadit pod důležité důvody, pro něž lze odvolatelku bez dalšího zprostit této funkce. Obavu odvolatelky, že změna v osobě správce je z ekonomického hlediska nehospodárná a neúčelná, odvolací soud nesdílí v situaci, kdy odvolatelka měla několik let na to, aby soudu prvního stupně předložila - bez nutnosti jakýchkoliv výzev - řádnou konečnou zprávu, jež by byla schopna projednání a schválení, přičemž konečná zpráva ze dne 30. srpna 2005, předložená odvolatelkou dne 15. října 2010 (č. l. 247 až 251) až spolu s odůvodněním odvolání proti napadenému usnesení, se prakticky neliší od svých dřívějších verzí, jež byly soudem prvního stupně shledány vadnými.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyly splněny podmínky zákona o konkursu a vyrovnání, tedy nebyly dány důležité důvody pro zproštění stěžovatelky funkce správce ve smyslu ust. §8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání.
Stěžovatelka poukazuje na to, že v předmětné věci obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu. Dále došlo podle stěžovatelky k nesprávnému právnímu posouzení postupu správkyně konkursní podstaty a postupu soudu v předcházejícím řízení, zejména pokud jde o nečinnost soudu.
Stěžovatelka uvádí, že z obsahu spisu vyplývá, že konečnou zprávu v souladu s tehdy platnou právní úpravou předložila již v září 2005 a tato nebyla soudem schválena, resp. nebylo o ní vůbec rozhodováno. Namísto rozhodnutí o předložené konečné zprávě byl soud 3 roky nečinný a v roce 2008 stěžovatelku vyzval k předložení dílčí informace o průběhu konkursu a návrhu na další postup řízení a v roce 2009 vyzval stěžovatelku k předložení konečné zprávy a k jejímu doplnění, což - jak stěžovatelka uvádí - učinila.
Stěžovatelka dále uvádí, že soud při svém rozhodnutí vycházel pouze ze skutkového stavu v roce 2009 a 2010, resp. ze zaslaných výzev k plnění povinností, aniž by zjistil zdravotní stav správkyně, možnost či nemožnost vykonávat funkci správce, eventuálně dobu nemožnosti vykonávat funkci, a eventuálně ustanovil zástupce správce pro dobu nemožnosti vykonávat funkci dosavadním správcem, a zejména aniž by zjistil skutkový stav věci, resp. průběh řízení od jeho počátku, přičemž již v září 2005 konečnou zprávu v konkursu předložila, ale nečinností soudu nebyla schválena, resp. nebylo o ní žádným způsobem rozhodnuto. Stěžovatelka uvádí, že od prohlášení konkursu a jejího ustavení do funkce správce došlo třikrát ke změně konkursního soudce. Stěžovatelka se tak domnívá, že právě toto je důvodem, proč soud nerozhodl o jí předložené konečné zprávě v roce 2005 a vyzýval jí k předložení konečné zprávy v roce 2009.
Stěžovatelka dále poukazuje na to, že soud nepostupoval správně, když nevyužil možnosti uložit pořádkové opatření či ustavit zástupce správce pro dobu nemožnosti stěžovatelky vykonávat funkci správce, pokud by bylo shledáno, že jsou k tomu důvody.
Podstatnou vadu řízení a nesprávnost rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatelka dále v tom, že soud prvního stupně ustanovil novým správcem konkursní podstaty Vítězslava Prila a odvolací soud jeho ustanovení potvrdil, přestože Vítězslav Pril ustanoven být nemohl, neboť nesplňuje podmínky dle ust. §21 a ust. §22 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenčního zákona (dříve ust. §8 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), neboť jeho právo vykonávat činnost zaniklo dne 31. prosince 2009.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud především připomíná, že dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatelka navrhla zrušení všech výroků napadených rozhodnutí. Do práva stěžovatelky však mohlo být zasaženo jen výrokem bezprostředně se týkajícím její osoby. Ve vztahu k výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 92 K 74/2000-240, kterým bylo rozhodnuto o ustanovení nového správce konkursní podstaty, byla ústavní stížnost podána osobou neoprávněnou.
Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti uvádí Ústavní soud následující:
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ji soud nesprávně poučil o možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, neboť je přesvědčena, že proti napadenému usnesení vrchního soudu bylo podle ust. §238a o. s. ř. event. podle ust. §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné dovolání. Dotazem u Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti ústavní stížností napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2010 č. j. 1 Ko 62/2010-255 dovolání nepodala.
K tomu je třeba uvést, že stěžovatelka přehlíží, že z odkazu v ust. §238a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") na ust. §237 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. plyne, že dovolání je přípustné jen proti takovému usnesení ve věci konkursu nebo vyrovnání, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení o ustanovení správce konkursní podstaty nebo o zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty nejsou usneseními ve věci samé. Není proto možné podat dovolání proti usnesením vydaným za konkursního nebo vyrovnávacího řízení, která mají jen procesní povahu, ledaže by proti nim bylo dovolání přípustné podle ust. §239 o. s. ř., což v souzené věci není splněno.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí obecných hodnotit jako rozhodnutí svévolná či vykazující prvky libovůle.
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby byla projednána přednostně ve smyslu ust. §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelky byla projednána co nejrychleji.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost a návrhy s ní spojené odmítl, a to v části, směřující proti výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2010 č. j. 92 K 74/2000-240 podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou neoprávněnou, ve zbývající části podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu