ECLI:CZ:US:2011:3.US.622.11.1
sp. zn. III. ÚS 622/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SEDLAK Reality, s. r. o., se sídlem Olomučany 300, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou v Brně, Úvoz 39, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. 37 Co 513/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedeného rozhodnutí, jímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z kopie přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 9. 2010 č. j. 4 C 26/2010-37 bylo rozhodnuto o nařízení předběžného opatření, podle kterého stěžovatelka není oprávněna jakkoli nakládat s nemovitostmi specifikovanými v rozsudku. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že napadené usnesení bylo vydáno předsedkyní senátu JUDr. M. P., která v několika řízeních, vedených u Okresního soudu v Blansku proti stěžovatelce nebo jednateli stěžovatelky, uvedla, že je podjatá. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že usnesení, kterým bylo vydáno předběžné opatření, je nezákonné, neboť bylo vydáno podjatou soudkyní. Uvádí, že tato soudkyně se opakovaně vyloučila z projednávání v několika řízeních, týkajících se stěžovatelky, jednatele stěžovatelky nebo jeho dcer s tím, že se cítí být podjatou. Stěžovatelka má za to, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nemá být založeno na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, pokud lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatelka detailně rozvedla okolnosti, z nichž dovodila podjatost výše jmenované soudkyně.
II.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který pouze odkázal na argumentaci uvedenou v napadeném usnesení.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Stěžovatelka se dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je zřejmé, že právě toto právo stěžovatelce upřeno nebylo, jestliže o jí vznesené námitce podjatosti rozhodl věcně příslušný soud v procesu, proti němuž výhrady nevznesla. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. V žádném případě odtud neplyne garance rozhodnutí "v představách stěžovatelky správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak pouze vyjadřuje svůj nesouhlas s vysloveným právním názorem.
Ústavní soud dále přezkoumal, zda interpretace podústavního práva, kterou Krajský soud v Brně zvolil, nezaložila porušení jiného základního práva stěžovatelky, zda není výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, zda nepředstavuje zjevné vybočení ze standardů právního soudní praxí respektovaného výkladu, nebo zda není výrazem interpretační svévole s absencí smysluplného odůvodnění. Nic z uvedeného však v posuzované věci neshledal.
Totožnou argumentaci jako v ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka již ve svém odvolání, přičemž Krajský soud v Brně její námitku podjatosti nevyhodnotil jako důvodnou, neboť v daném případě z námitky stěžovatelky, uvedené v odvolání, i z vyjádření předsedkyně senátu JUDr. M. P. vyplývá, že důvod k vyloučení je spatřován v tom, že tato soudkyně je dlouholetou kolegyní manželky jednatele stěžovatelky. Podle názoru odvolacího soudu nelze v této skutečnosti spatřovat důvod k vyloučení zákonného soudce a je jeho povinností přistoupit k projednání a rozhodnutí v takovéto věci profesionálně s oproštěním se od okolních vlivů, jimiž jsou příbuzenské vztahy účastníka řízení na spolupracovníka soudce.
Odvolací soud se v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil k dalším námitkám stěžovatelky, které opakuje i v ústavní stížnosti. Jejich opakováním tak staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu nepřísluší. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nemá k odůvodnění napadeného usnesení žádné výhrady z hlediska jeho ústavní konformity, v zájmu stručnosti na ně v dalším odkazuje.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než její návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu