ECLI:CZ:US:2011:3.US.623.11.1
sp. zn. III. ÚS 623/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., právně zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem AK se sídlem Ostružnická 6, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 14 Cmo 148/2010-127, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. února 2011, a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. dubna 2011, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 14 Cmo 148/2010-127, a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud ve smyslu ust. §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozhodl, že náklady právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem ponese stát.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 14 Cmo 148/2010-127 byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2009 č. j. 1 Cm 61/2006-61, kterým soud prvního stupně uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobci částku 136.653, - Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení ve výši 41.812,60 Kč (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení.
II.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dotazem na pracovnici Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 28. února 2011 proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2010 č. j. 14 Cmo 148/2010-127 dovolání, které dosud nebylo postoupeno Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") k rozhodnutí. V předmětné věci přípustnost stěžovatelem podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330; shodně rovněž např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 209/01 a sp. zn. II. ÚS 143/2000).
Jak bylo výše uvedeno, v souzené věci stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto. U Nejvyššího soudu tedy probíhá řízení a není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu, jenž o daném mimořádném prostředku rozhodoval, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, jestliže tak může učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Podmínkou je pouze to, aby tento mimořádný opravný prostředek stěžovatel uplatnil řádně.
V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podaná ústavní stížnost je předčasná a tudíž nepřípustná.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2, dostupné na http://nalus.usoud.cz); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle nějž by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj