ECLI:CZ:US:2011:3.US.648.11.2
sp. zn. III. ÚS 648/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Daliborem Grůzou, Ph.D., advokátem se sídlem Hustopeče, Mírová 4, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 40 T 13/2009 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. 4 To 26/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 6 Tdo 11/2011 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 40 T 13/2009 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. 4 To 26/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci pro porušení článku 36, článku 37 odst. 3, článku 39 a článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Dále žádal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudků soudu prvního a druhého stupně.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 13/2009 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. 2. 2010 č. j. 40 T 13/2009-429 shledán vinným trestným činem pohlavního zneužívání dle ustanovení §242 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že v blíže nezjištěných dnech od roku 1997 nejméně do poloviny roku 2000 pohlavně zneužíval svou nezletilou polorodou sestru; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2010 č. j. 4 To 26/2010-486 rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu a náhradě škody a nově při nezměněném výroku o vině rozhodl, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s ostrahou; opravil tak formální pochybení soudu prvního stupně, který ve výroku o trestu odkázal na nesprávné zákonné ustanovení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2011 č. j. 6 Tdo 11/2011-566 stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zakotveny v ustanovení §265b trestního řádu.
Oproti zjištěním obecných soudů stěžovatel ukončení svého trestného jednání vztahuje před okamžik, kdy nabyl zletilosti. Dle přesvědčení stěžovatele jsou jednotlivé výpovědi poškozené k této otázce učiněné v přípravném řízení a v hlavním líčení, z nichž soudy vycházely, rozporné a nevěrohodné. Stěžovatel je názoru, že tato otázka má zásadní význam z hlediska jeho trestní odpovědnosti, neboť byla-li by byla hodnocena dle zásady in dubio pro reo anebo byla poškozená "dovyslechnuta" v odvolacím řízení, muselo by být jeho trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Co do tvrzených vad při hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy pochybily v podobě zjevného vybočení ze standardů, jež tento proces ovládají; přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. V ústavní stížnosti vznesenou námitkou se zabývaly již obecné soudy a adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, kdy bylo trestné jednání dokonáno. Ohledně této výhrady postačí poukázat na důkladné a výstižné (v ústavní stížnosti citované judikatuře Ústavního soudu ostatně odpovídající) odůvodnění jak rozsudku krajského soudu (str. 13) tak soudu vrchního (str. 12 - 13). Vycházeje ze zjištění o okamžiku dokonání skutku, k němuž obecné soudy takto - korektně - dospěly, nelze, jmenovitě z hledisek ústavněprávních (viz výše), odtud vyplývajícímu závěru, že trestního stíhání stěžovatele promlčeno není, relevantně oponovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tedy zopakoval výhrady, které uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení další (čtvrté) opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků pak sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu