ECLI:CZ:US:2011:3.US.661.10.2
sp. zn. III. ÚS 661/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. R. H., 2/ H. H., 3/ RNDr. M. B. a 4/ Ing. A. I., zastoupených Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, č. j. 28 Cdo 2086/2007-95, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 12. 2006, č. j. 10 Co 844/2006-79, rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 8. 2006, č. j. 7 C 303/2005-62, a rozhodnutí Pozemkového úřadu v Litoměřicích ze dne 23. 8. 2005, č. j. 3428/05-9601, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavního soudu"), se právní předchůdce v záhlaví označených prvních dvou stěžovatelek Ing. V. H., spolu se stěžovatelkami dalšími, domáhal zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů a správního orgánu, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Usnesením ze dne 16. 11. 2010, č. j. III. ÚS 661/10-33, Ústavní soud s odvoláním na ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu a §107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl, že namísto původního stěžovatele Ing. V. H., zemřelého v průběhu řízení o ústavní stížnosti, bude pokračováno s jeho dědici, a to stěžovatelkami Ing. D. H. a H. H..
Z ústavní stížnosti, vyžádaných procesních spisů Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 7 C 303/2005 a sp. zn. 13 C 175/2005, jakož i z přiložených listin se podává následující.
Pozemkový úřad v Litoměřicích vydal dne 23. 8. 2005 rozhodnutí č. j. 3428/05-960, jímž k návrhu ze dne 23. 7. 1991 o vydání nemovitostí rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě") tak, že původní stěžovatel a stěžovatelky sub 3) a 4) nejsou vlastníky v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí, a v odůvodnění uvedl, že tyto nemovitosti sice přešly v rozhodném období (§4 odst. 1 zákona o půdě) do vlastnictví státu dle zákona č. 142/1947 Sb., avšak jsou zapsány na listech vlastnictví fyzických osob, na které je stát převedl v rámci navazujícího přídělového řízení, jež bylo dokončeno v roce 1987 vydáním přídělových listin. Odkázal též na rozhodnutí Okresního soudu Litoměřicích ze dne 15. 6. 2004, č.j. 15 C 301, 306, 307, 308/97-28, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2005 č. j. 10 Co 702/2004-174, vydaný v řízení o určení vlastnického práva, podle nějž jsou žalované fyzické osoby (přídělci, resp. jejich nástupci) vedeny jako vlastníci v katastru nemovitosti, a pokud žalobci (žadatelé jako oprávněné osoby) tvrdí, že žalovaní nabyli tyto nemovitosti v nezákonném přídělovém řízení, je jim k dispozici žaloba podle §8 zákona o půdě.
Stěžovatelé se poté žalobou domáhali, aby soud toto rozhodnutí správního orgánu změnil, a žalovaným 1/ Statek Chlumec, státní podnik, a 2/ Státní statek Jeneč, státní podnik, uložil, aby jim sporné nemovitosti vydal.
Okresní soud v Litoměřicích v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl tak, že řízení ve vztahu k žalovanému 1/ zastavil a ve vztahu k žalovanému 2/ žalobu zamítl. Ve shodně se správním orgánem pokládal za rozhodné, že nemovitosti, o jejichž vydání žalobci požádali, jsou "zapsány na listech vlastnictví fyzických osob", přičemž "z podkladů ve správním spise" bylo soudem zjištěno, že tyto nemovitosti (pozemky) převedl stát do jejich vlastnictví na základě přídělového řízení dle zákona č. 142/1947 Sb.; žalobci se tudíž musí svého práva domáhat žalobou podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, které slouží "k nápravě těch situací, kdy došlo k nezákonným převodům majetku do vlastnictví fyzických osob", jak ostatně ke shodnému závěru dospěl již dříve i Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 23. 5. 2005 č.j. 10 Co 702/2004-174, vydaném v řízení o žalobě o určení vlastnického práva k týmž nemovitostem. Se zřetelem k tomu nepovažoval soud za potřebné provádět další důkazy předložené žalobci, neboť i kdyby se zjistilo, že "přídělové řízení proběhlo v rozporu se zákonem, nemělo by to žádný vliv na toto rozhodnutí soudu".
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně a doplnil, že mu nepříslušelo řešit (v tomto řízení) otázku platnosti nabytí vlastnického práva fyzických osob, otázku správnosti přídělového řízení, ani otázku správnosti zápisu v katastru nemovitostí; nebylo zde tudíž možno pohlížet na přídělové řízení jako kdyby neproběhlo, a soud prvního stupně správně dospěl k úsudku o nedostatku pasivní věcné legitimace účastníků sporu.
Též ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl s tím, že se jim prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) nepodařilo správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu zpochybnit, neboť právní názory, na nichž rozsudek odvolacího soudu spočívá, jsou v souladu s hmotným právem i ustálenou rozhodovací praxí. Pro posouzení věci nebylo podstatné, zda rozhodnutí o přídělu bylo dohledáno, nýbrž to, že z provedeného dokazování vzal odvolací soud za prokázané završení přídělového řízení vydáním přídělové listiny, a jelikož k přechodu vlastnického práva docházelo již na základě rozhodnutí státního orgánu, vkladu tohoto práva do pozemkové knihy nebylo s účinností od 1. 1. 1951 zapotřebí. Bylo-li později zapsáno vlastnické právo přídělců do katastru nemovitostí, šlo o skutečnost z hlediska existence vlastnického práva nevýznamnou, a stalo se tak nikoliv vkladem, nýbrž záznamem (§7 zák. č. 265/1992 Sb.). Pak mohli stěžovatelé svá práva uplatnit jen postupem dle §8 zákona o půdě; naopak postup, který stěžovatelé zvolili, by vedl k nepřípustnému rozhodování o určení vlastnictví ve vztahu k osobám, jež nebyly účastníky řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že jak pozemkový úřad, tak obecné soudy nesprávně posoudily, zda v této věci "existuje povinná osoba, zda je zápis vlastnického práva osob vedených v katastru nemovitostí v souladu se zákonem a zda je opis přídělové listiny řádným nabývacím titulem osob vedených v katastru nemovitostí"; soudům pak zvláště vytýkají, že vzaly za prokázané nabytí vlastnického práva fyzickými osobami (přídělci), aniž by průběh přídělového řízení samy posoudily. V podrobnostech uvádí, že ve správním řízení i v řízení před obecnými soudy poukazovali zejména na to, že listina označená jako "opis přídělové listiny" není z důvodu absence potřebných náležitostí správním rozhodnutím a tudíž nemohla vyvolat změnu právních vztahů, jakož i na to, že zápis fyzických osob jako vlastníků nemovitostí do katastru byl proveden v rozporu se zákony a že v roce 1987, kdy mělo dojít k "završení přídělového řízení vydáním přídělových listin", nebyla většina osob uvedených v opisech přídělů již naživu a tato rozhodnutí nebyla komu doručit. Správní orgány (katastr nemovitostí) v té době postupovaly stejně formalisticky jako tehdejší "ONV-VLHZ" a okresní národní výbor, a aniž by tyto listiny po formální stránce přezkoumaly, zapsaly na jejich základě vlastnické právo pro fyzické osoby (přídělce). Tvrdí proto, že pozemky, které od manželů H. převzal stát, resp. ČSSS Lovosice rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 10. 1948 "nikdy žádné fyzické osoby nehospodařily a příděly pro fyzické osoby nebyly realizovány" a uvedené nemovitosti byly ve vlastnictví státu a v užívání Státním statkem Lovosice a Zemědělským družstvem ve Velemíně minimálně do dne účinnosti zákona o půdě. O této skutečnosti svědčí i to, že až do účinnosti tohoto zákona "figuroval" v evidenci nemovitostí u střediska geodézie zápis, že vlastníkem sporných nemovitostí je právě Státní statek Lovosice a Zemědělské družstvo Velemín a na základě těchto údajů byly rozhodnutím "Referátu okresního pozemkového úřadu - Okresního úřadu ze dne 23. 10. 1991 č. j. Zem.Les. 1031/1284/91-9,64" schváleny dohody o vydání předmětných nemovitostí ve prospěch stěžovatelů (jejich právních předchůdců). Katastrální úřad zapsal vlastnické právo ve prospěch fyzických osob na základě opisu přídělových listin, které "vyhotovil Okresní národní výbor bez toho, že by měl jakékoliv podklady s výjimkou návrhu přídělu půdy a budov", přičemž se podle názoru stěžovatelů nejednalo o opisy přídělových listin, ale o listiny jím dodatečně vyhotovené v roce 1987. K "doporučení" ze strany správního orgánu a soudů, aby postupovali dle §8 zákona o půdě, stěžovatelé uvádí, že netvrdí, že konkrétní fyzické osoby nabyly nemovitosti v rozporu se zákonem, ale že přídělci vlastnické právo nikdy nenabyli. Pokud by totiž měli postupovat dle "doporučeného" postupu, museli by připustit, že přídělové řízení bylo vedeno a že ke změně vlastnického práva došlo; to však popírají. Nejvyššímu soudu pak vytýkají, že se odmítl zabývat posouzením v dovolání vznesené právní otázky vázanosti pozemkových úřadů stavem zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí za situace, kdy je zápis vlastnictví dalšími důkazy zpochybněn, jakož i otázkou dalšího postupu soudů o žalobách podaným proti takovým rozhodnutím správního orgánu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci je především významné - z pohledu myslitelné ústavněprávní argumentace - že stěžovateli dovolávané porušení principů ochrany jejich vlastnictví (čl. 11 Listiny) mohlo nastat jen prostřednictvím porušení zásad tzv. spravedlivého procesu, odvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž jejich námitky směřují ostatně především.
Článkem 36 odst. 1 Listiny je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i ten mimořádný opravný prostředek, jím je dovolání; ačkoli dovolací soud jejich dovolání odmítl, k jimi předestřeným dovolacím důvodům se přesto "věcně" vyjádřil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Stěžovatelé opětovně uplatnili v ústavní stížnosti námitky, jež předestřeli již v odvolacím a posléze i dovolacím řízení, s nimiž se tyto soudy vypořádaly nejen podrobně, nýbrž i způsobem, který má adekvátní racionální základnu; tím, že vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.
Stěžovateli kritizovaný (rozhodný) právní názor obecných soudů je souladný s konsolidovanou rozhodovací praxí soudů, jak jim Nejvyšší soud již vysvětlil, a není důvod ani nyní zpochybnit stěžovatelům opakovaně připomínaný závěr, že i v jejich postavení (na základě jimi předestíraných skutkových tvrzení), nebyly k dispozici jiné restituční nároky, než předjímané ustanovením §8 odst. 1 zákona o půdě. Jak uvedl dovolací soud, odkazuje na svá rozhodnutí ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1165/96, resp. ze dne 9. 8. 1999 sp. zn. 24 Cdo 507/98, opak by vedl ke ztrátě ochrany toho, komu svědčí vlastnický titul, byť zpochybňovaný, neboť by o jeho právních poměrech bylo rozhodováno, aniž by měl postavení účastníka řízení.
Již jen nad tento rozhodný rámec a stěžovatelům na vysvětlenou lze dodat následující.
Zákon o půdě umožňuje za splnění v něm předvídaných podmínek vydání pozemků oprávněným osobám a to osobami povinnými, jimiž jsou podle ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží; účastníky řízení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond (§9 odst. 8 zákona o půdě).
Bylo proto rozhodující, jsou-li předmětné pozemky v držení povinných osob, tak jak je definuje §5 zákona o půdě.
Pro zjištění naplnění této zákonné podmínky provedly obecné soudy (stejně jako předtím správní orgán) dostatek důkazů a to zejména obsahem spisu pozemkového úřadu, výpisy z listů vlastnictví, přičemž zejména soud prvního stupně zdůraznil, že v rámci řízení podle části páté o. s. ř. pouze přezkoumává "správnost postupu správního orgánu" a "není (v tomto řízení) oprávněn zkoumat soulad zápisu v katastru nemovitostí se skutečností", resp. v případě zjištěného nesouladu "z toho nelze vyvodit žádné důsledky".
Dospěly-li soudy na základě takto vymezeného rozsahu přezkumného řízení ke skutkovému závěru, že sporné nemovitosti nejsou v držení povinných osob (§5 zákona o půdě), ale přešly po provedeném přídělovém řízení do vlastnictví osob fyzických, učinily tak na základě výsledků provedeného dokazování, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se přitom řídily.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy neskýtá jakkoli podklad pro úsudek, že obecné soudy i správní orgán pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při provádění důkazů, jakož i jejich hodnocení; skutkové závěry, k nimž dospěly, mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a k závěru, že jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Námitkami stěžovatelů, zejména co do hodnocení (zjišťování) souladu zápisů v katastru nemovitostí se skutečným stavem, se obecné soudy též zabývaly a adekvátně na ně odpověděly; stěžovatelům se dostalo i poučení, že pro vyřešení otázky, zda došlo zákonným způsobem k přechodu vlastnického práva ke sporným pozemkům na fyzické osoby v přídělovém řízení, je nutné vést řízení jiné, podle ustanovení §8 zákona o půdě.
Z vyžádaného procesního spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 13 C 175/2005 se ostatně podává, že stěžovatelé 29. 8. 2005 žalobu na přechod vlastnického práva dle §8 zákona o půdě vskutku podali (přestože nyní v ústavní stížnosti tvrdí, že pokud by měli postupovat dle správního orgánu a soudy "doporučeného" postupu, museli by připustit, že přídělové řízení bylo vedeno a že ke změně vlastnického práva došlo, což však popírají). O žalobě stěžovatelů rozhodl Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 3. 2010, č. j. 13 C 175/2005-273, tak, že ji zamítl, neboť dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaní (fyzické osoby - přídělci, resp. jejich právní nástupci) byli ke dni účinnosti zákona o půdě vlastníky sporných pozemků řádnými. O podaném odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně dosud rozhodnuto nebylo.
Na tomto základě je tudíž namístě konstatovat, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou. Tomu odpovídá závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu