ECLI:CZ:US:2011:3.US.746.11.1
sp. zn. III. ÚS 746/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Hanou Zabadalovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Národní tř. 301/26, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2010, sp. zn. 38 Co 356/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listiny"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož je účastníkem.
Usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. 6. 2010, č. j. 0 Nc 362/99-M 853, byla předběžným opatřením stěžovateli uložena povinnost zdržet se styku s jeho nezletilým synem O. Š., narozeným XX. X. XXXX, a z jeho odůvodnění se podává, že u tohoto soudu je vedeno řízení o návrhu matky nezletilého o zákaz styku otce s dítětem, jež dosud nebylo skončeno, přičemž ze znaleckého posudku vypracovaného znalkyní J. T. plyne, že styk dítěte s otcem "je naprosto nevhodný a optimálním řešením by v současné době bylo jeho úplné vyloučení". Nařízení předběžného opatření je proto podle soudu v zájmu dítěte.
Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil toliko co do upřesnění jeho výroku ve smyslu zdůraznění, že jde o předběžné opatření, a deklarace, že se tím mění dřívější rozsudek okresního soudu v části úpravy styku otce s nezletilým dítětem. Odvolací soud se v rozhodných závěrech se soudem prvního stupně ztotožnil s tím, že vycházel-li ze závěrů znaleckého posudku, o jehož objektivitě a erudovanosti není pochyb, rozhodl v zájmu dítěte, který je opodstatněně nutné nadřadit nad zájem otce na zachování styku s nezletilým; ohlašuje-li pak otec svůj pozitivní vztah k nezletilému, mělo by být jeho prioritou především synovo duševní a fyzické zdraví. Je v zájmu zachování klidného a stabilního zázemí dítěte, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků do doby, než bude v řízení rozhodnuto ve věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím došlo nejen k porušení jeho ústavně zaručených práv, nýbrž i k porušení dřívějších "přirozených lidských a rodinných vztahů". Nezletilý měl k němu původně ("do jeho nezákonné izolace") prokazatelně pozitivní vztah, a obecné soudy rozhodly jen na základě krátkého psychiatrického vyšetření nezletilého a nedostatečného a "obtížně věrohodného" znaleckého posudku, opomíjejíce "celý procesní spis", jakož i to, že mu byl styk s ním matkou upírán; změna postoje dítěte pak podle jeho názoru "jednoznačně a prokazatelně nastala výlučně ve výchovném prostředí matky". Podle stěžovatele se i ze znaleckého posudku podává, že matka dítě "ovlivňuje a programuje" a "pěstuje v něm nenávist k otci i prarodičům"; on ani jeho rodina přitom nemohli nezletilého "psychicky týrat", neboť s ním neměli žádný kontakt, a pokud jim byl styk umožněn, byl vztah nezletilého k nim "kladný a pozitivní bez jakéhokoliv stresu z jejich osob". Je tedy zjevné, že nezletilý nemá své vlastní důvody, pro něž by jej a jeho rodinu odmítal, což lze dovodit i ze zpráv pracovníků OSPOD, jakož i z usnesení, jimiž byl dříve (4. 8. 2008 a 20. 9. 2008) nařízen ve věci styku s dítětem výkon rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že jakákoli další "izolace nezletilého" bude jen "prohlubovat jeho negativní reakce", a bude "ochuzen a ... připraven o přirozené rodinné vztahy", přičemž právě v tom tkví příčina současného postoje nezletilého. V zájmu dítěte proto není, aby jejich vzájemný styk neprobíhal, ale naopak, aby byly kladné vztahy dítěte k němu a jeho rodině obnoveny.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.
Ústavní soud však v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Současně platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany".
V nyní posuzované věci je namístě konstatovat, že oponentura stěžovatele nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadeného rozhodnutí, tím spíše o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního (zejména má-li stěžovateli na zřeteli - v podstatě - než argument nedostatku spravedlivého procesu). Jinak řečeno, nic z toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá přímý ústavněprávně relevantní reflex, ale není ani způsobilé vystavit rozhodnutí obecných soudů opodstatněné kritice.
K otázce zákazu (zde zdržení se) styku rodiče s nezletilým dítětem se sluší v obecné rovině zaznamenat, že je právem rodiče vyplývajícím z jeho rodičovské odpovědnosti stýkat se s dítětem (dětmi) a výchovně na něj působit; tomuto právu současně koresponduje i odpovídající právo dítěte udržovat s oběma rodiči pravidelné osobní kontakty, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Podle čl. 32 odst. 4 Listiny mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. K materiální souladnosti zásahu do základních práv a svobod se zákonem přitom podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy dochází, sleduje-li tento zásah některý nebo některé z legitimních cílů, a je-li pro jejich dosažení nezbytný, tedy zejména přiměřený sledovanému účelu (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Couillard Maugery proti Francii, č. 64796/01). Opatření přijaté na tomto poli orgány veřejné moci se tedy musí opírat o dostatečně závažné a pádné argumenty motivované zájmem dítěte [Scozzari a Giunta proti Itálii (velký senát), č. 39221/98 a 41963/98, Walla a Walová proti České republice č. 23848/04].
Není důvod pochybovat o tom, že tato hlediska obecné soudy neopomenuly.
Předně platí, že oba obecné soudy korektně uzavřely, aniž vybočily z rámce standardních judikatorních názorů, že v řízení byly prokázány okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků, byť představuje současně i nepochybně opatření citelné. Obdobné jest vztáhnout i na hodnocení obecných soudů, že byly osvědčeny skutečnosti uplatňované navrhovatelem pro nařízení předběžného opatření [§75c odst. 1 písm. a) o. s. ř.], pakliže postačí, že se jeví alespoň jako pravděpodobné (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3264/10, sp. zn. IV. ÚS 637/05).
Zde je významné, že soudy přijaté rozhodné závěry mají v dosažených zjištěních oporu - ve smyslu zákonem požadovaného "osvědčení" - adekvátní, a to včetně těch, jež vyvodily z předloženého znaleckého posudku. Úsudek, že zájem dítěte na dalším nerušeném vývoji (při kolizi ústavně chráněných práv rodiče a dítěte) je v dané věci nadřazen zájmu otce a jeho právu udržovat s nezletilým osobní kontakt, má věcné i logické opodstatnění.
Rozumnou oporu proto nemá (naopak) představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle či zjevného excesu, přičemž však právě až doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatele smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelem formálně ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy, mohou mít zde smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a za předpokladu, že by obstál.
Je přiléhavé opětovně zdůraznit i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o.s.ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2, věta první, o.s.ř.) a není jím prejudikován konečný výsledek sporu.
Na podkladě řečeného se uzavírá, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu