ECLI:CZ:US:2011:3.US.91.11.1
sp. zn. III. ÚS 91/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem Nuselská 375/98, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010 č. j. 62 Co 440/2010-27 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. března 2001 č. j. 8 C 286/2000-11, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. 1. 2011, napadl stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení článku 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 37 odst. 3 a článku 38 odst. 2 Listiny. Zmíněné porušení základních práv stěžovatel spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí byla údajně vydána v rozporu se zákonem, neboť rozhodnutí byla doručována na adresu místa bydliště stěžovatele, z něhož "byl úředně vystěhován", tedy se na ní v době doručování nezdržoval a další adresa, na níž bylo soudy doručováno, je adresou obchodní společnosti, s níž stěžovatel podle svého tvrzení neměl a nemá žádné kontakty.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že mu nebylo až do května 2010, kdy ho kontaktoval pověřený soudní exekutor, nic známo o tom, že by Pražské plynárenské a. s. dlužil nedoplatek ve výši 114,90 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, a to přesto, že ohledně jemu uložené povinnosti zaplatit tuto částky byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 8 již dne 9. 3. 2001 rozsudek č. j. 8 C 286/2000-11, přičemž na návrh oprávněné byla usnesením téhož soudu ze dne 2. 10. 2003 č. j. Nc 7225/2003-3 na jeho majetek nařízena exekuce.
V ústavní stížnosti stěžovatel popírá pravost svých podpisů na doručenkách, proto podle jeho názoru exekuční titul, na jehož podkladu byla exekuce nařízena, není vykonatelný, neboť nikdy nebyl řádně doručen a nenabyl tak právní moci.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 8 napadeným rozsudkem ze dne 9. 3. 2001 č. j. 87 C 286/2000-11 uložil stěžovateli (v dřívějším řízení žalovanému) povinnost zaplatit žalobci - Pražské plynárenské a. s. částku 307,40 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení ve stanovené lhůtě. Stěžovateli byl rozsudek doručen dne 11. 4. 2001. Odvolání proti němu stěžovatel podal k poštovní přepravě dne 27. 5. 2010, i když z připojeného poučení bylo zřejmé, že proti rozsudku nelze podat odvolání (§202 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné a opožděné.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení obecného soudu, která znamenají podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. II. ÚS 597/10, sp. zn. II. ÚS 2538/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V obdobných případech jde především o to, aby schopnost porušit základní práva a svobody byla Ústavním soudem posuzována materiálně, v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů dosažených ve společnosti v době rozhodování Ústavního soudu (shodně viz usnesení ze dne 13. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 1447/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Jestliže v případě sporů o tzv. bagatelních částkách není proti rozhodnutí soudu možné podat řádný opravný prostředek, neboť takový spor není roven sporům mimo hranici vymezenou zákonem (§202 odst. 2 o. s. ř.), aniž lze dovozovat, že se jedná o denegatio iustuitiae, není tím spíše možné zvažovat, že by se takové rozhodnutí mohlo dotknout základních práv a svobod účastníků jemu předcházejícího řízení.
Z tohoto důvodu nemohlo dojít ani ve věci stěžovatele k zásahu do jeho základních práv a svobod; ten je proto osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti.
Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2011
Jan Musil
soudce zpravodaj