ECLI:CZ:US:2011:3.US.930.11.1
sp. zn. III. ÚS 930/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. Ž., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 32 Cdo 1587/2009-116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008 č. j. 30 Co 357/2008-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 105.000,56 Kč s příslušenstvím. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že se nevypořádal s námitkami, které stěžovatel v dovolání podrobně rozvedl. Nejvyšší soud dle stěžovatele nesprávně aplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku na jeho věc. Stěžovatel dále namítal, že závěry obecných soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Podle stěžovatele tak bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí dále, že napadaná rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. května 2008 č. j. 42 C 284/2007-51 zamítl žalobu vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) o zaplacení částky 105.000,56 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 92.038,20 Kč s příslušenstvím; jinak výrok ve věci samé potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je polemika stěžovatele se skutkovými i právními závěry obecných soudů, směřující k tomu, aby Ústavní soud jejich rozhodnutí přehodnotil tak, jako by byl vrcholem jejich soustavy. Toto postavení ale Ústavní soud nemá. Jeho úkolem je poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Z kompetence Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy České republiky, vyplývá, že se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít zejména tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy obou stupňů dostatečným způsobem přezkoumaly argumenty stěžovatele, ostatně obdobné těm, které opětovně uplatnil i v ústavní stížnosti. Tvrzení stěžovatele, že dovolací soud se nezabýval jeho námitkami, není důvodné. Z odůvodnění napadeného rozsudku dovolacího soudu vyplývá, že tento soud se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele, které předestřel v dovolání. Ústavní soud, po přezkumu ústavnosti napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že obecné soudy na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Pokud stěžovatel zastává v dané věci opačný právní názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenaly zásah do jeho základních práv. Zásady spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny zajišťují, že v souladu s relevantními procesními předpisy musí být v řízení před obecným soudem účastníkovi zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tyto záruky nebyly v projednávané věci porušeny. Ústavní soud tedy v předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatele a v podrobnostech nelze než odkázat na jejich odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl III. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu