ECLI:CZ:US:2011:4.US.1002.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1002/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. února 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem, AK se sídlem Moskevská 12, 434 01 Most, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. 7. 2008 č. j. 7 T 97/2007-477, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2009 č. j. 4 To 491/2008-493 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2010 sp. zn. 4 Tz 6/2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, v nichž spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojil zejména proti tomu, že 5. 9. 2006 byla provedena rekognice osoby jako neodkladný úkon podle §160 odst. 4 trestního řádu (aniž by bylo vysvětleno proč), a to za situace, kdy nebyla vyslechnuta poškozená A. S. Tato rekognice byla navíc dle fotodokumentace provedena zcela neprofesionálně. Z těchto důvodů neměla být jako důkaz v řízení vůbec připuštěna.
Kromě toho nalézací soud nepřesvědčivě hodnotil provedené důkazy; vůbec nevysvětlil, proč se nezabýval výpovědí svědka M. P. a paušálně konstatoval, že výpověď A. S. nebyla ničím zpochybněna.
Na tato pochybení poukázala i ministryně spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona, avšak Nejvyšší soud jí zcela nepochopitelně nevyhověl.
II.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, průběh řízení před soudem nalézacím a odvolacím, jakož i posléze před Nejvyšším soudem rozhodujícím o podané stížnosti pro porušení zákona, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh těchto řízení jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
III.
Řízení o stížnosti pro porušení zákona je procesem samostatným, a proto je rozhodnutí v něm učiněné, v souladu s ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, zkoumáno co do způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatele i v řízení o ústavní stížnosti samostatně, bez přímého propojení s rozhodnutími přijatými v původním řízení (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 287/04, Sb. n. u., sv. 35, str. 331). Ústavní soud tedy není při přezkumu ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona.
Rozsudek nalézacího a odvolacího soudu stěžovatel mohl u Ústavního soudu napadnout pouze ve lhůtě vyplývající z ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 25. 3. 2009 a dovolání proti němu podáno nebylo. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 6. 4. 2010, tedy po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V rozsahu směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu byla sice ústavní stížnost podána včas, jde však o návrh zjevně neopodstatněný. Již z výše uvedeného plyne, že v řízení o ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí nelze dodatečně uplatňovat námitky týkající se primárně původního řízení a jeho hodnocení Nejvyšším soudem, tedy ani námitky týkající se způsobu provedení rekognice či hodnocení svědeckých výpovědí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 202/05, Sb. n. u. sv. 42, str. 75).
Ústavní soud tudíž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumal, jen pokud se týče případného porušení ústavně garantovaných procesních práv stěžovatele, zejména pak práva na obhajobu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 202/05), a to ačkoliv stěžovatel porušení procesních práv v řízení před Nejvyšším soudu netvrdil. Podle své ustálené judikatury je totiž Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti vázán toliko petitem návrhu, nikoliv již jeho odůvodněním (srov. nález sp. zn. II. ÚS 182/01, Sb. n. u., sv. 30, str. 431).
Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 6/2010, veškerá procesní práva stěžovatele byla respektována a jeho obhájci, který mu byl Nejvyšším soudem dne 4. 3. 2010 ustanoven (ustanovení doručeno dne 9. 3. 2010), byl dán přiměřený časový prostor k tomu, aby se s věcí seznámil a obhajobu připravil (neveřejné zasedání se konalo dne 16. 3. 2010). V tomto kontextu Ústavní soud přihlédl i k tomu, že obhájce stěžovatele byl již před svým ustanovením s věcí obeznámen a že žádný úkon, jímž by avizoval potřebu dalšího času k přípravě a prezentaci obhajoby, vůči Nejvyššímu soudu neučinil.
Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nebylo Nejvyšším soudem v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona porušeno.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a ve zbytku podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. února 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu