ECLI:CZ:US:2011:4.US.1104.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1104/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele MUDr. M. B., zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1, o ústavní stížnosti proti postupu policejního orgánu Policie ČR, Útvaru korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Ostrava ve věci sp. zn. OKFK-307-102/TČ-2010-200237 a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve věci sp. zn. 1 KZN 4128/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Policie ČR, Útvar korupce a finanční kriminality SKPV, Expozitura Ostrava, zahájil dne 11. 11. 2010, souběžně s publikovanými novinovými články v MF Dnes, záznamem dle §158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), úkony trestního řízení. Předmětem šetření bylo podezření, že stěžovatel měl dne 26. 2. 2008 v USA ve Washingtonu jako člen vládní delegace České republiky a tehdejší náměstek ministryně obrany při neoficiální akci nabídnout předsedovi dozorčí rady společnosti TATRA, a. s., W. Cabanissovi a prezidentovi její americké pobočky D. S. za peníze urovnání sporu mezi touto společností a společností PRAGA, a. s., jako subdodavatelem zakázky pro ministerstvo obrany. Kvůli podezření z tohoto jednání byl stěžovatel v listopadu roku 2010 postaven mimo výkon funkce náměstka ministerstva financí a následně, jelikož policejní šetření nebylo ani po téměř pěti měsících uzavřeno, byl v březnu roku 2011 z této funkce uvolněn. Stěžovatel měl za to, že orgány činné v trestním řízení porušily a stále porušují jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které se, dle jeho přesvědčení, vztahuje rovněž na předsoudní stadia trestního řízení; zásada rychlosti řízení je ostatně explicitně vyjádřena i v §2 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatel zdůraznil, že prošetřovaná trestná činnost měla spočívat v učinění korupční nabídky, k níž mělo dojít v přesně specifikovaném místě a čase za přítomnosti několika svědků. K objasnění toho, zda se stěžovatel tohoto jednání skutečně dopustil či nikoliv, tedy zjevně mohly sloužit toliko výpovědi přítomných osob. Přestože informace o tom, o které osoby se jedná, byla orgánům činným v trestním řízení známa již v prosinci roku 2010 a přestože již dle médií příslušné výslechy proběhly, předmětná trestní věc nebyla doposud uzavřena. Je přitom zjevné, že jakékoliv další dokazování by již překračovalo rámec vymezený ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, neboť by nemohlo přinést žádné nové poznatky. Dle ústního sdělení dozorového právního zástupce bylo důvodem, proč nebylo vyšetřování této trestní věci doposud uzavřeno, prověřování údajného korupčního jednání dalších osob na území České republiky vůči představitelům společnosti TATRA, a. s., přičemž má být šetřena spojitost těchto osob s osobou stěžovatele. Kromě toho, že žádné takové spojení neexistuje a jde tedy o pouhou spekulaci, nemůže ani teoreticky z takového vyšetřování nijak vyplynout, co bylo či nebylo stěžovatelem vyřčeno při vládní návštěvě v USA. Stěžovatel dále poukázal na negativní dopady probíhajícího vyšetřování na jeho pracovní kariéru i sféru jeho osobnostních práv, přičemž uvedl, že se nepřiměřenou délku řízení snažil řešit telefonickým apelem na dozorové státní zastupitelství a posléze se obrátil dopisem ze dne 24. 2. 2011 na ministra spravedlnosti, který věc postoupil k vyřízení Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství"). Tento orgán, o jehož místní a věcné příslušnosti měl stěžovatel vážné pochybnosti, jej dopisem ze dne 29. 3. 2011 informoval, že nebyly zjištěny žádné průtahy či pochybení. Jelikož stěžovatel nedisponuje jiným procesním prostředkem, jímž by se mohl průtahům v trestním řízení bránit, obrátil se prostřednictvím ústavní stížnosti na Ústavní soud, aby rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní soud následně námitky stěžovatele přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou návrhu stěžovatele byl požadavek, aby Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu přezkumu postup orgánů činných v trestním řízení ve fázi, kdy byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3 trestního řádu, v němž byl stěžovatel označen za osobu podezřelou ze spáchání trestného činu, avšak doposud nebyl obviněn.
Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti a z něj odvozeného chápání řízení o ústavní stížnosti jako mimořádného procesního prostředku, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících za následek porušení ústavně zaručených práv, jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly. Výše uvedené platí tím spíše pro fázi před zahájením trestního stíhání, kdy je trestní řízení na samém počátku, není jasně vymezen skutek ani jednoznačně určen okruh osob podezřelých.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že povaha záznamu o zahájení úkonů trestního řízení dle §158 odst. 3 trestního řádu prakticky vylučuje, aby mohlo být jeho prostřednictvím zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2949/08, dostupné na http://usoud.cz). Záznam o zahájení úkonů trestního řízení je úkonem, jenž ohraničuje počátek trestního řízení, přičemž jeho hlavní funkcí je informovat státního zástupce o zahájení prošetřování konkrétního podezření ze spáchání trestného činu. Sepsání tohoto záznamu nemá samo o sobě pro osoby, které jsou v něm označeny za podezřelé, bezprostřední negativní dopad do jejich právní sféry; tyto se o něm ostatně v této fázi řízení ani nemusí dozvědět. Skutečnost, že určitá osoba byla v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení označena za podezřelou, ještě neznamená, že bude z trestného činu skutečně obviněna, a nadto, jak již bylo uvedeno výše, není v této fázi trestního řízení ani přesně vymezen skutek, jehož se měla dopustit. Z těchto důvodů je nutno ústavní stížnost, podanou ve fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání, hodnotit zásadně jako předčasnou a tedy nepřípustnou. Pouze tehdy, jestliže by již v této fázi trestního řízení docházelo k provádění úkonů, bezprostředně omezujících stěžovatele v jeho ústavně zaručených právech, bylo by možno se domáhat ochrany cestou ústavní stížnosti (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/05 ze dne 6. 10. 2005, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 196, str. 91 a násl., týkající se nezákonně provedené prohlídky jiných prostor ve fázi před zahájením trestního stíhání).
V projednávané věci je třeba zodpovědět otázku, zda zásahem, porušujícím ústavně zaručená práva stěžovatele, může být skutečnost, že šetření prováděné na základě záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebylo v přiměřené lhůtě ukončeno. Ustanovení čl. 6 Úmluvy garantuje osobám, proti nimž je vedeno trestní řízení, že jejich trestní věc bude v přiměřené době projednána a skončena. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je přitom třeba pro účely posouzení, zda došlo k porušení citovaného ustanovení, odvozovat počátek trestního řízení (dies a quo) od okamžiku, kdy byl dotyčný z trestného činu obviněn (srov. např. rozhodnutí Wemhoff proti Německu, 1968). Obecně se nemusí vždy jednat o formální sdělení obvinění, může jít např. o zatčení nebo jiný úkon, z nějž bude patrný úmysl státu dotyčnou osobu trestně postihnout. Z výše uvedeného ovšem plyne jednoznačný závěr, že doba před sdělením obvinění, resp. vztaženo na český právní řád před vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 odst. 1 trestního řádu, se pro účely čl. 6 Úmluvy nezapočítává. Jinými slovy řečeno, nachází-li se trestní řízení ve stadiu prověřování, aniž by byly obviněny konkrétní osoby, nelze se domáhat konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti směšoval rovinu trestněprávní, v níž doposud nenastaly ve vztahu k jeho osobě žádné následky, s nimiž by bylo možno spojovat zásah do jeho ústavně zaručených práv, a rovinu občanskoprávní, resp. pracovněprávní, v níž mu však právní řád poskytuje ochranu prostřednictvím civilních žalob. V rovině trestněprávní je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, v rovině soukromoprávní potom nepřípustná, neboť doposud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že se stěžovatel v petitu svého podání domáhal toliko konstatování porušení svých ústavně zaručených práv, aniž by současně formuloval, jaká opatření v intencích §82 zákona o Ústavním soudu má Ústavní soud k jeho ochraně přijmout. Ústavní soud tuto vadu návrhu pominul, resp. nevyzval stěžovatele k jejímu odstranění, neboť na výsledku řízení o ústavní stížnosti by to nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu