ECLI:CZ:US:2011:4.US.113.11.1
sp. zn. IV. ÚS 113/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. V. a 2/ Invest Košíře, spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Košická 63/30, obou zastoupených Mgr. Davidem Michalem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 28, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. února 2008 č. j. 11 C 118/2007-69, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008 č. j. 24 Co 173/2008-87 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 2285/2009-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 11. ledna 2011, se stěžovatelé domáhali podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudků soudů prvního a druhého stupně s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé spojili ústavní stížnost s žádostí o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 118/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 2. března 2007 domáhali, aby bylo rozhodnutím soudu změněno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu z 1. listopadu 2006 č. j. PÚ 3153/06 tak, "že se povoluje obnova řízení vedeného u Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha pod sp. zn. PÚ 6929/92". Stěžovatelé poukazovali na to, že pozemek parc. č. 1514/1 (o výměře 22 193 m2) v katastrálním území Košíře (obec hl. m. Praha) nabyl první stěžovatel ve veřejné dražbě ke dni příklepu 21. listopadu 2005. Stalo se tak tedy před tím, než došlo k vydání rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 7. dubna 2006 č. j. PÚ 6929/92, jímž bylo určeno, že PhDr. V. P., Ing. arch. V. P. a E. T. jsou vlastníky předmětného pozemku. První stěžovatel následně uvedený pozemek převedl darovací smlouvou ze dne 19. dubna 2006 na druhého stěžovatele. Stěžovatelé měli za to, pokud došlo k dražbě ještě před rozhodnutím pozemkového úřadu o jeho vydáním restituentům, rozhodl tak správní úřad bez účasti prvního stěžovatele, který jako vlastník nemovitosti byl zbaven možnosti podání opravných prostředků a byl proto dán důvod pro obnovu řízení, neboť vyšly najevo dosud neznámé skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být v řízení před pozemkovým úřadem o restitučním nároku oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") uplatněny. Žádosti o obnovu řízení nebylo vyhověno a nebylo vyhověno ani podanému odvolání s odůvodněním, že zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, umožňuje podat návrh na obnovu řízení pouze účastníku pravomocně skončeného řízení (§100 správního řádu). Stěžovatelé proto napadli rozhodnutí, kterými nebyla obnova řízení povolena žalobou podle §244 a násl. o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. února 2008 č. j. 11 C 118/2007-69 žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2008 č. j. 24 Co 173/2008-87 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil s tím, že okruh účastníků o restitučních nárocích je taxativně vymezen v ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě.
Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. října 2010 č. j. 28 Cdo 2285/2009-108 dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl. Ústavní soud sice konstatuje, že stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti usnesení dovolacího soudu výslovně nenapadli, v odůvodnění ústavní stížnosti je však uvedli. Proto Ústavní soud reflektoval celý obsah ústavní stížnosti, tedy interpretoval ústavní stížnost tak, že se napadá i usnesení dovolacího soudu (srov. §73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelé pochybení soudů spatřovali zejména v nesprávném a ve formalistickém posouzení otázky, zda první stěžovatel byl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem dle ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě. Stěžovatelé tvrdili, že citované ustanovení nabylo účinnosti teprve od 1. července 1993, nebylo možné je aplikovat v řízení zahájeném před tímto datem, tj. ani v dotčeném řízení před pozemkovým úřadem vedeném pod sp. zn. PÚ 6929/92, které bylo zahájeno v roce 1992. Dle názoru stěžovatelů bylo třeba ve věci aplikovat ustanovení §14 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád a soudy tak měly podle názoru stěžovatelů prvnímu stěžovateli účastenství v restitučním řízení přiznat. Výklad provedený odvolacím soudem, že účastníkem daného řízení vedle oprávněné a povinné osoby a pozemkového fondu není osoba, které svědčí vlastnické právo k nemovitosti, o jejíž vydání v řízení jde, není podle tvrzení stěžovatelů ústavně konformní.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Argumenty, které stěžovatelé v ústavní stížnosti uplatnili, nevedou k závěru, že by k zásahu do práv, jichž se dovolávali došlo. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelů při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací při rozhodování o žalobě stěžovatelů nepochybily, pokud dovodily, že povinnou osobou je ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona o půdě stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 24. června 1991) nemovitost drží (s uvedenými výjimkami) a proto prvního stěžovatele nepovažovaly za účastníka (restitučního) řízení, a tudíž za osobu neoprávněnou k podání návrhu na obnovu řízení. Stanovisko ve věci rozhodujících soudů k interpretaci vztahu mezi ustanovením §9 odst. 8 zákona o půdě představující specifickou definici okruhu účastníků řízení a §14 zákona č. 71/1967 Sb. bylo zcela v souladu i s dosavadní již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010 sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 a ze dne 3. února 2010 sp. zn. 28 Cdo 4910/2009), od níž neměl čtvrtý senát Ústavního soudu důvod se jakkoliv odchýlit.
Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého odmítavého usnesení pak již jen učinil přesvědčivý závěr, že odvolací soud neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s procesním právem), nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Proto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že se posouzením kolizních právních názorů týkajících se vztahu §9 odst. 8 zákona o půdě a §14 zákona č. 71/1967 Sb., při určování okruhu účastníků restitučního řízení podle zákona o půdě již dříve zabýval a ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě je ustanovením speciální povahy, které vymezuje účastenství v řízení odlišně od obecné úpravy v zákoně č. 71/1967 Sb. (srov. usnesení ze dne 23. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 2173/09 in http://nalus.usoud.cz).
Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o požadavek stěžovatelů, aby jim bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud konstatuje že neshledal podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, proto návrhu nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. května 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu