ECLI:CZ:US:2011:4.US.1141.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1141/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) R. K. a 2) E. B., obou zastoupených JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, AK se sídlem Svitavská 1, 678 01 Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 čj. 30 Cdo 4002/2008-138, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2008 čj. 37 Co 480/2005-119 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 9. 2005 čj. 4 C 635/2002-88 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 Ústavy domáhaly zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem v k. ú. a obci Blansko.
Stěžovatelky stručně zrekapitulovaly průběh a výsledky řízení, v němž se domáhaly ochrany vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které nabyly děděním po svém otci A. B. V odvolacím řízení poukázaly na nález ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. I.ÚS 544/06 a Krajskému soudu v Brně vytkly, že na jejich argumentaci k principu ochrany dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci nereagoval a právními závěry nálezu se neřídil; stejnou výtku vznesly i vůči soudu dovolacímu. V ústavní stížnosti stěžovatelky zopakovaly, že byly zbaveny vlastnického práva, protože předmětné nemovitosti nabyly do vlastnictví rozhodnutím státního orgánu (soudní komisařky), jsouce v dobré víře, že zůstavitel předmětné nemovitosti ke dni úmrtí vlastnil, a vycházejíce z údajů v katastru nemovitostí, ze kterých nebylo patrno, že by předmětné nemovitosti byly dotčeny probíhající soudním řízením. Stěžovatelky poukázaly na to, že nelze akceptovat, aby jeden státní orgán (soud) při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, aby následně jiný státní orgán (soud) v jiném řízení téže osobě totéž právo odňal a tento postup navíc ani řádně neodůvodnil.
Okresní soud v Blansku ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 5. 2010 uvedl, že stěžovatelky vstoupily do řízení na místo původního žalovaného a otázku, nakolik byla existence sporu o určení vlastnictví pro stěžovatelky překvapující, nepovažoval za podstatnou. Okresní soud stejně jako soud odvolací odkázal na závěry vyjádřené v rozhodnutí publikovaném pod R 14/1992 a doplnil, že "není možné na základě nesporného řízení o dědictví míti za nadále vyřešený vlastnický vztah k nemovitostem a odepřít tak do budoucna uplatnění případného vlastnického práva všem třetím osobám s odkazem na dobrou víru vlastníků, jež majetek nabyli dědictvím". K námitce stěžovatelek ohledně zápisu jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí okresní soud připomněl rozsah oprávnění katastrálních úřadů, které nejsou nadány pravomocí rozhodovat o existenci či rozsahu vlastnického práva k nemovitostem. O existenci vlastnického práva rozhoduje soud, přičemž stav uvedený v katastru nemovitostí se má za správný pouze potud, není-li prokázán opak. Okresní soud odmítl, že by v řízení o určení vlastnictví bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelek a jejich ústavní stížnost označil za nedůvodnou.
V replice ze dne 31. 5. 2010 stěžovatelky vyjádřily přesvědčení, že vyjádření Okresního soudu v Blansku se míjí s podstatou jejich ústavní stížnosti. S opakovaným důrazem na právní závěry nálezu I.ÚS 544/06 a jeho závaznost pro všechny orgány a osoby ve smyslu čl. 89 Ústavy setrvaly na své ústavně právní argumentaci s tím, že bylo-li předtím v dědickém řízení jejich vlastnické právo pravomocným usnesením Okresního soudu v Blansku o schválení dědické dohody konstituováno, neměly být ústavně napadenými rozhodnutími obecných soudů tohoto práva řádně a v dobré víře nabytého zbaveny.
Ze spisu Okresního soudu v Blansku sp. zn. 4 C 635/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že po provedeném dokazování soud vyhověl žalobě města Blansko proti žalovanému A. B. a určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v obci a katastrálním území Blansko blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku. Okresní soud vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce, Městský národní výbor v Blansku, uzavřel s žalovaným v dubnu 1976 kupní smlouvu o prodeji nemovitostí, které jsou podle srovnávací identifikace parcel stejné s těmi, ke kterým se žalobce domáhal určení vlastnického práva. Vyložil, že k převodu nemovitostí z osobního vlastnictví do společného socialistického vlastnictví nebylo potřeba tehdejší registrace státním notářstvím, a proto ke dni podání žaloby byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí stále žalovaný. V průběhu odvolacího řízení žalovaný dne 23. 11. 2006 zemřel a do řízení vstoupily stěžovatelky jako jeho právní nástupkyně. K námitce stěžovatelek, že v dědickém řízení byla schválena dohoda o vypořádání dědictví (usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 5. 2007 čj. 60 D 1442/2006-45), podle níž nabyly předmětné nemovitosti do podílového spoluvlastnictví, a že ve smyslu nálezu I.ÚS 544/2006 byla jejich dobrá víra konstituována rozhodnutím státního orgánu, Krajský soud v Brně poukázal na judikát R 14/1992, podle něhož zařazení určité věci notářstvím do aktiv dědictví není nezvratným důkazem vlastnictví toho, kdo věc nabyl na základě dohody dědiců schválené rozhodnutím státního notářství. Krajský soud reagoval i na další námitky uplatněné původním odvolatelem a poté rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti bylo tvrzení, že Krajský soud v Brně nesledoval právní závěry nálezu I.ÚS 544/2006, v projednávané věci je neaplikoval a na argumentaci stěžovatelek tímto nálezem nereagoval.
Ústavní soud dal ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně najevo, jak je třeba nahlížet na závaznost jeho rozhodnutí a za jakých podmínek může obecný soud nerespektovat právní názor vyjádřených v nálezu Ústavního soudu, aniž by takový postup představoval porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy; shrnutě vyjádřeno je to tehdy, pokud soud z opodstatněných a důkladně vysvětlených důvodů vyjádří přesvědčení, že právní závěry prezentované Ústavním soudem je nutno revidovat [srov. nález sp. zn. IV.ÚS 301/05, publ. in Sb. n. u. sv. 47, str. 465 (zejména bod 98 str. 510)].
V projednávané věci se Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku výslovně nevyjádřil k aplikaci právních závěrů nálezu I.ÚS 544/2006 a na námitku stěžovatelek reagoval citací právních závěrů z judikátu R 14/1992. Ústavní soud připouští, že rozhodnutí obecného soudu, jímž byl bez jakékoliv rozumné argumentace opomenut relevantní judikát Ústavního soudu, by mohlo vykazovat rysy jurisdikční libovůle, což představuje vybočení z rámce pravidel řádného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; pro závěr, zda se tak stalo i v projednávané věci však musel nejdříve posoudit, zda právní závěry stěžovatelkami připomínaného nálezu I.ÚS 544/06 mohly vůbec být v projednávané věci aplikovány, či zda bylo přípustné odlišení.
Předmětem projednávané věci byl dlouholetý spor mezi žalobcem a žalovaným o určení vlastnictví k nemovitostem, ve kterém žalovaný A. B., právní předchůdce stěžovatelek, zpochybňoval pravost svého podpisu na kupní smlouvě a odmítal uznat vlastnictví žalobce k nemovitostem. Ve sporu o určení vlastnictví však nebyl úspěšný, neboť okresní soud určil, že vlastníkem předmětných nemovitostí je protistrana. A. B. podal proti rozsudku odvolání, avšak v průběhu odvolacího řízení zemřel. Stěžovatelky, jeho právní nástupkyně, vstoupily do řízení v době, kdy již bylo, byť nepravomocně, rozhodnuto, že zůstaviteli vlastnické právo k předmětným nemovitostem nesvědčilo. Za situace, kdy vlastnictví zůstavitele k předmětným nemovitostem bylo rozsudkem soudu jako orgánu veřejné moci popřeno, resp. v důsledku nepravomocného rozhodnutí minimálně zpochybněno, nemohly být stěžovatelky o cca dva roky později při uzavírání dědické dohody v dobré víře, že nemovitosti patřily zůstaviteli.
Ústavní soud považuje existenci rozsudku okresního soudu v řízení o určení vlastnictví, který předcházel uzavření dědické dohody a jejímu schválení, za skutečnost, která výrazně eliminuje dobrou víru stěžovatelek v nabytí vlastnictví předmětných nemovitostí děděním, což svědčí o odlišnosti této souzené věci od okolností případu a z nich vyvozených nosných rozhodovacích důvodů nálezu vydaného ve věci I.ÚS 544/06. Za legitimní očekávání, resp. naději, nelze podle přesvědčení Ústavního soudu považovat ani očekávání stěžovatelek, že v řízení o určení vlastnického práva za účelem změny zápisu vlastníků v katastru nemovitostí, bude žalobnímu návrhu vyhověno pouze a jenom na základě jejich dohody o vypořádání dědictví, byť schválené soudem.
K námitce stěžovatelek, že spoléhaly na zápis v katastru nemovitostí, je třeba připomenout, že právní předpisy umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav v katastru nemovitostí svědčí někomu jinému. Ústavní soud shodně s Krajským soudem v Brně podotýká, že důvěra v údaje uvedené v katastru nemovitostí není bezbřehá a nemůže nabývat takové intenzity, že by byla bez dalšího způsobilá založit vlastnické právo k nemovitostem, jestliže nebylo prokázáno splnění nezbytných podmínek pro nabytí vlastnického práva, v projednávaném případě nabytí předmětných nemovitostí děděním po zůstaviteli. Tvrzení stěžovatelek, že v průběhu dědického řízení o sporu svého otce nevěděly, je sice lidsky pochopitelné, ale za daných okolností případu právně zcela bezvýznamné. Odlišný přístup by ve svých důsledcích mohl vést k rozlišení subjektů práva spočívající na jejich neodůvodněně nahodilém chování, což by představovalo porušení rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Ústavy.
Ústavní soud tak uzavřel, že Krajský soud v Brně nepochybil, jestliže k návrhu stěžovatelek v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem právní závěry nálezu I.ÚS 544/06 neaplikoval. Z důvodů již vyložených nenalezl ani rozhodující čtvrtý senát Ústavního soudu žádný prostor pro postup dle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelky žádnou jinou námitku vůči postupu a rozhodnutí Krajského soudu v Brně nevznesly a Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek byl poznamenán stopami svévole či jiným excesem schopným přivodit jeho kasaci.
Stejný závěr Ústavní soud přijal i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud vyhodnotil námitky vznesené v dovolání jako polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a vzhledem k jejich obsahu je nepovažoval za zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem; shledal rovněž, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci samé neměl po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněné v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu Ústavní soud zcela respektoval a připomíná, že usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv (srov. usnesení sp. zn. I.ÚS 129/97, publ. in Sb. n. u., sv. 8 str. 431). Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud zásadně nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem. Lze zajisté nalézt i případy výjimečné (např. svévole či odepření spravedlnosti), v nichž by Ústavní soud z důvodu porušení ústavnosti zasáhnout musel, taková situace však v projednávané věci nenastala.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu