ECLI:CZ:US:2011:4.US.1182.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1182/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. května 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Liborem Hlaváčem, advokátem se sídlem Kopečná 14, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 109/2010-47 ze dne 15. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 21. 4. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 109/2010-47 ze dne 15. 12. 2010, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 9 A 75/2010-22 ze dne 2. 7. 2010. Posledně uvedeným usnesením městského soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že žaloba stěžovatele zjevně nemohla být úspěšná, proto mu nebylo možno osvobození od soudních poplatků přiznat, i když by jinak ostatní podmínky splňoval. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatel svou žalobou brojil proti rozhodnutí České advokátní komory, jímž mu bylo v plném rozsahu vyhověno, tzn. byl mu určen advokát s tím, že právní služba bude poskytnuta bez nároku na odměnu. Stěžovatel nesouhlasil toliko s tím, že rozhodnutí České advokátní komory obsahovalo i některá obecná pravidla poskytování právních služeb; tato pravidla nicméně vyplývají přímo ze zákona, pročež byla jakákoliv polemika nutně odsouzena k neúspěchu. S tímto hodnocením se posléze ztotožnil i Nejvyšší soud.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nicméně tomuto tvrzení nemohl Ústavní soud přisvědčit. Nejvyšší správní soud se s kasační stížností stěžovatele vypořádal způsobem, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, když řádně zdůvodnil, proč shledal správným závěr městského soudu, že v případě stěžovatele nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. K námitkám stěžovatele, že Nejvyšší správní soud dostatečně nereflektoval veškerou argumentaci obsaženou v kasační stížnosti, Ústavní soud poznamenává, že ačkoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Jelikož Nejvyšší správní soud neopomenul žádnou skutečnost, kterou by bylo možno z hlediska předmětu řízení považovat za zásadní, shledal Ústavní soud odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela dostatečným. Skutečnost, že se stěžovatel s posouzením věci Nejvyšším správním soudem neztotožňuje, porušení jeho ústavně zaručených práv sama o sobě nezakládá.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu