ECLI:CZ:US:2011:4.US.1192.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1192/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci nezletilých stěžovatelek G. K. a K. K., zastoupených matkou G. K., právně zastoupených JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem Smetanovo náměstí 3290, Havlíčkův Brod, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2008 č. j. 55 Co 6/2008-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelky domáhaly zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 3. 2008 č. j. 55 Co 6/2008-166, jímž bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 8. 2007 č. j. 73 Nc 63/2005-152 ve výrocích o nákladech exekuce a nákladech řízení tak, že oprávněné (stěžovatelky) jsou povinny uhradit soudnímu exekutorovi jednu polovinu nákladů exekuce, stanovených samostatným usnesením, a že se jim nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Jádrem jejich ústavní stížnosti byl nesouhlas s argumenty městského soudu, jimiž tento odůvodnil aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), vedoucí ke změně nákladových výroků proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelky považovaly za nesprávný závěr, že k podání návrhu na nařízení exekuce došlo pouze v důsledku nedostatečné komunikace mezi oprávněnými, zastoupenými jejich matkou, a povinným K. K. (dále jen "vedlejší účastník"), jakož i názor, že se jednalo toliko o nepatrný nedoplatek. Dle názoru stěžovatelek byl návrh na nařízení exekuce podán důvodně za situace, kdy vedlejší účastník dlužil částku odpovídající výživnému za více než dva měsíce pro každou z dcer, čemuž také mělo odpovídat i rozhodnutí soudu o nákladech exekuce, resp. nákladech řízení. Stěžovatelky dále zdůraznily, že povinnost k úhradě části nákladů exekuce takto byla uložena nezletilým a zcela nemajetným dětem. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis obvodního soudu sp. zn. 73 Nc 63/2005.
Městský soud ve svém vyjádření pouze stručně uvedl, že napadené rozhodnutí nepovažuje za protiústavní a odkázal na jeho odůvodnění. Vedlejší účastník rovněž označil ústavní stížnost za nedůvodnou; v této souvislosti podotkl, že své vyživovací povinnosti plnil vždy řádně a včas a veškerá soudní a exekuční řízení jsou účelově vyvolávána matkou stěžovatelek, která se jej tak snaží poškodit. Hradit náklady exekuce by dle něj neměl ani on, ani stěžovatelky, ale jejich matka. Na vyjádření účastníků řízení reagovala matka stěžovatelek přípisem, v němž odmítla tvrzení vedlejšího účastníka, že by proti němu vedla soudní řízení proto, že by mu chtěla škodit, přičemž šikanózní povahu dle ní neměl ani návrh na nařízení exekuce, o němž bylo rozhodováno v nyní projednávané věci.
III.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 73 Nc 63/2005 Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 16. 8. 2007 č. j. 73 Nc 63/2005-152 byla zastavena exekuce, nařízená usnesením ze dne 20. 5. 2005 č.j. 73 Nc 63/2005-35 k vymožení pohledávky na dlužném výživném ve výši 2.558,- Kč pro každou stěžovatelku (výrok I.). Návrh na zastavení exekuce podal povinný s odůvodněním, že dlužné výživné řádně doplatil, s čímž se soud ztotožnil; se zastavením exekuce vyslovily souhlas i stěžovatelky, požadovaly nicméně náhradu nákladů řízení. O nákladech rozhodl obvodní soud tak, že uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Stanislavu Molákovi náklady exekuce ve výši stanovené samostatným usnesením (výrok II.) a dále vedlejšího účastníka zavázal uhradit stěžovatelkám na nákladech řízení částku 2.100,- Kč. Proti usnesení obvodního soudu se odvolaly stěžovatelky (do výroku III.) i vedlejší účastník (do výroku II. a III.). Stěžovatelky požadovaly přiznání nákladů řízení ve větším rozsahu, vedlejší účastník naopak namítal, že návrh na nařízení exekuce byl podán bezdůvodně. Na základě odvolání vedlejšího účastníka městský soud usnesením ze dne 21. 3. 2008 č. j. 55 Co 6/2008-166 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovatelky jsou povinny uhradit soudnímu exekutorovi jednu polovinu nákladů exekuce, stanovených samostatným usnesením (šlo o usnesení obvodního soudu ze dne 29. 4. 2008 č. j. 73 Nc 63/2005171, jímž byla výše nákladů exekuce vyčíslena na 7.735,- Kč), a že se jim nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud při svém rozhodování aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu, dle nějž lze náhradu nákladů výjimečně nepřiznat, existují-li důvody hodné zvláštního zřetele. Tyto důvody spatřoval městský soud v tom, že návrh na nařízení exekuce sice nebyl podán zcela bezdůvodně, nicméně vedlejšího účastníka nebylo možno označit za osobu, která by se vyhýbala plnění vyživovací povinnosti; nařízená exekuce tak byla dle městského soudu toliko výsledkem nedostatečné komunikace mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkami, zastoupenými jejich matkou.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát judikoval, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost téměř vždy zjevně neopodstatněná, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 2444/09, II. ÚS 597/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k částce, o níž bylo obecnými soudy v nyní projednávané věci rozhodováno, ve spojení se skutečností, že předmětem ústavní stížnosti byl toliko výrok o nákladech řízení, tedy otázka z hlediska řízení před obecnými soudy jednoznačně podružná, je pak z materiálního hlediska zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelek v podstatě vyloučen. Jinými slovy řečeno, i v případě, že by Ústavní soud shledal námitky stěžovatelek důvodnými co do aplikace "jednoduchého" práva, nemohl by jim přisvědčit v rovině ústavněprávní, neboť tvrzený zásah nedosahoval intenzity potřebné pro konstatování porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny či práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu