ECLI:CZ:US:2011:4.US.122.11.1
sp. zn. IV. ÚS 122/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti N. K., zastoupeného Mgr. Markem Škrobánkem, advokátem, AK se sídlem v Moravské Ostravě, Stodolní 741/15, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2010 čj. 6 To 613/2010-596 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 8. 2010 čj. 4 T 98/2008-586 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 11. 1. 2011 a doplněným dne 16. 2. 2011 se N. K. (dále též "obviněný", "odsouzený", případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 4 T 98/2008 bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení:
Dne 21. 11. 2008 nalézací soud rozsudkem čj. 4 T 98/2008-321 obviněného uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Dne 3. 3. 2009 Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud", případně "stížnostní soud") k odvolání obviněného a státního zástupce v neprospěch obviněného rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 21. 11. 2008 zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 30. 4. 2009 nalézací soud nově obviněného uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců.
Dne 27. 7. 2009 odvolací soud rozsudkem sp. zn. 6 To 342/2009 rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 30. 4. 2009 zrušil v celém rozsahu a obviněného nově uznal vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §41 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 8 roků.
Řízení o návrhu na povolení obnovy:
Dne 1. 6. 2010 odsouzený podal k nalézacímu soudu návrh na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci 4 T 98/2008 ukončené rozsudkem ze dne 30. 4. 2009 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2009, jež nabyl právní moci téhož dne.
Dne 31. 8. 2010 nalézací soud ve veřejném zasedání návrh odsouzeného na povolení obnovy řízení usnesením čj. 4 T 98/2008-586 zamítl, neboť neshledal důvody obnovy řízení podle §278 tr. řádu.
Dne 23. 11. 2010 stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnost odsouzeného proti usnesení nalézacího soudu ze dne 31. 8. 2010 usnesením čj. 6 To 613/2010-596 jako nedůvodnou zamítl.
III.
V části II. odst. 2 ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že s rozhodnutím nalézacího soudu o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení nebyl a není spokojen, a že nalézací soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, čímž dospěl k nesprávnému rozhodnutí.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil domněnku, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny, a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V části IV. stěžovatel uvedl, že jeho námitky "směřují především a výhradně proti provádění a hodnocení důkazů", přičemž "lze skutečně uvažovat o možné libovůli soudu", neboť "je zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a následně rovněž právními závěry soudů."
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
Obecné principy spravedlivého procesu ve vztahu k řízení o návrhu na povolení obnovy řízení:
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě České republiky, resp. Úmluvě, deklarujících princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tehdy, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatných vad") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int).
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny též v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci nutno vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.
I když se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (o takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy), nutno na takové řízení přiměřeně vztáhnout některé obecné principy spravedlivého procesu zakotvené v hlavě páté Listiny. Jedná se zejména o právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí]. I v řízení o návrhu na povolení obnovy obecné soudy disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět řízení; svůj postup však musí ve svém rozhodnutí přiměřeně odůvodnit.
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Z napadeného usnesení nalézacího soudu ze dne 31. 8.2010 na str. 2 vyplývá, že nalézací soud ve veřejném zasedání odsouzenému vyhověl a provedl jím navrhované důkazy, mj. vyslechl svědky J. M. a P. L. a dokazování doplnil rovněž znaleckým posudkem v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaným znalcem MUDr. I. F. Po provedení těchto důkazů konstatoval, že žádná nová skutečnost odůvodňující povolení obnovy zjištěna nebyla.
Z napadeného usnesení stížnostního soudu ze dne 23. 11. 2010 je zřejmé, že se relevantně vypořádal se všemi stížnostními námitkami a uvedl dostatečné důvody pro svůj závěr, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo provedeno v souladu se zákonem a stížností napadené usnesení nalézacího soudu bylo správné a zákonné.
Za uvedených okolností je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel se ústavní stížností fakticky domáhal opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda v řízení provedené důkazy byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V této souvislosti nezbývá než poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu