ECLI:CZ:US:2011:4.US.1265.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1265/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti společnosti MAXPRAGA, s. r. o., se sídlem Havelská 494/31, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Doležalem, advokátem, AK Mazovská 476, 181 00 Praha 8 - Troja, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 2. 2011 č. j. 17 C 90/2010-50 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku obecného soudu v její civilní věci s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a práva zaručená článkem 95 odst. 1 Ústavy a článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 2. 2011 č. j. 17 C 90/2010-50 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 6.500 Kč představující kupní cenu obuvi zakoupené žalobkyní u stěžovatelky, jejíhož vrácení se žalobkyně domáhala na základě odstoupení od kupní smlouvy z důvodu vyskytnuvší se neodstranitelné vady obuvi, a zahrnující dále náklady vynaložené na zpracování znaleckého posudku k určení charakteru vady.
Stěžovatelka obecnému soudu vytýká, že poté, co účastníky poučil o koncentraci řízení dle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. a dále dle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. a stěžovatelka v závěrečné věci upozornila na skutečnost, že ohledně uplatňovaných nákladů znaleckého posudku předložila žalobkyně pouze fakturu, nikoli však doklad o zaplacení, soud žalobkyni poučil dle ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř., řízení odročil a doplnil dokazování v této otázce. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud tak učinil v rozporu se zákonem, protože žádná výjimka z koncentrace řízení nebyla dána. K věci samé stěžovatelka uvádí, že žalobkyni nepříslušel nárok na odstoupení od kupní smlouvy, protože obuv trpěla vadou odstranitelnou; k prokázání této skutečnosti navrhla vypracování znaleckého posudku znalcem ustanoveným soudem, avšak soud jejímu návrhu nevyhověl. Znalecký posudek předložený žalobkyní je pouhým listinným důkazem, který si žalobkyně sama opatřila. Stěžovatelka uzavírá, že soud interpretoval příslušná ustanovení o. s. ř. a občanského zákoníku svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 101/01, publ. in Sb. n. u., sv. 22 str. 387, sp. zn. III.ÚS 404/04, Sb. n.u., sv. 3, str. 421 či usnesení sp. zn. IV.ÚS 336/02, III.ÚS 298/02, III.ÚS 2097/08 a II.ÚS 2538/09 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV.ÚS 185/98).
Těmto východiskům korespondoval i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního, nicméně Ústavní soud připustil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení III.ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal (např. nález sp. zn. III.ÚS 173/02, Sb. n. u. sv. 28 str. 95, III.ÚS 150/03, tamtéž sv. 31 str. 149, I.ÚS 3143/08, sv. 52 str. 583, I.ÚS 1980/08, tamtéž sv. 52 str. 3, I.ÚS 1744/10).
V projednávané věci Ústavní soud neshledal extrémní vybočení ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu ani při jeho právním hodnocení. Moderní civilní proces slouží k tomu, aby se ten, kdo je v právu, domohl soudní ochrany, a proto je soudní řízení koncipováno tak, aby účastníci řízení byli obeznámeni se svými procesními právy a povinnostmi a nedošlo tak k zamítnutí důvodné žaloby pouze z důvodu neznalosti procesních předpisů. Ve fázi zjišťování rozhodných skutkových okolností případu soud usiluje o co nejúplnější shromáždění klíčových podkladů pro své rozhodnutí, a proto je povinen poučit účastníky řízení dle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., jsou-li k tomu dány podmínky. Z obsahu stěžovatelkou kritizovaného poučení, jímž soud vyzval žalobkyni k předložení důkazů k prokázání tvrzení, že fakturu, jíž bylo účtováno zhotovení znaleckého posudku, skutečně zaplatila, je patrno, že se jednalo o poučení dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., tj. poučení o důkazní povinnosti, a nikoli o poučení ve smyslu ustanovení §118b odst. 3 o. s. ř., tj. poučení o koncentraci řízení, jak je chybně uvedeno v protokolu o jednání. Obecně platí, že uvedené poučení je soud povinen poskytnout, neboť jinak by nemohl své rozhodnutí založit na závěru, že účastník neunesl důkazní břemeno, pokud ho předtím bezvýsledně nepoučil dle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že předložená faktura neprokazuje její zaplacení a tedy vynaložení nutných nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady. Současně je však nutno přisvědčit stěžovatelčinu názoru, že v důsledku koncentrace řízení již toto poučení neměl soud poskytnout, resp. je poskytl pozdě. Popsané pochybení nalézacího soudu je pak standardně napravováno v odvolacím řízení, v němž by žalobkyně byla oprávněna předložit tyto nové důkazy bez ohledu na princip neúplné apelace [srov. ustanovení §205a odst. 1 písm. d) o. s. ř.], případně by i odvolacím soudem byla v tomto směru poučena (srov. ustanovení §213b odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nebylo odvolání přípustné, nemohlo být pochybení nalézacího soudu odstraněno odvolacím řízení a bylo by nutno jej napravit teprve kasačním zásahem Ústavního soudu; skutečnost, že k nápravě došlo již v řízení před soudem prvního stupně, byť nikoli procesně čistým způsobem, však neměla negativní dopad do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a neznamená nepřípustné procesní zvýhodnění žalobkyně, poněvadž soud stíhala poučovací povinnost ve vztahu k žalobkyni a nemohlo jít k tíži žalobkyně, že soud svou povinnost opomenul splnit v okamžiku zákonem předepsaném.
Obvodní soud rovněž srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu přisvědčil názoru žalobkyně o neodstranitelnosti vady zakoupené obuvi a oprávněnosti uplatněného nároku, přičemž současně ústavně konformním způsobem odůvodnil zamítnutí stěžovatelčina návrhu na ustanovení znalce ke zpracování dalšího znaleckého posudku k zodpovězení téže otázky.
S ohledem na výše vyložené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu