ECLI:CZ:US:2011:4.US.1267.11.2
sp. zn. IV. ÚS 1267/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele JUDr. I. P., advokáta, zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2011 č. j. 5 Ao 1/2011-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 29. 4. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl odmítnut stěžovatelův návrh na zrušení opatření obecné povahy - usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 8. 6. 2010, číslo 4/2010, kterým se stanoví vzhled stavovského oděvu advokáta. Nejvyšší správní soud měl totiž za to, že citované usnesení představenstva České advokátní komory není opatřením obecné povahy, neboť nesplňuje jeho formální znaky. Tento postoj přitom stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká - podle něj měl citované usnesení představenstva České advokátní komory hodnotit materiálním pohledem, v souladu s judikaturou Ústavního soudu; pokud by tak učinil, musel by podle stěžovatele dospět k závěru, že v případě již zmiňovaného usnesení se o opatření obecné povahy jedná. V ústavní stížnosti uvedeným stěžejním důvodem, proč stěžovatel zrušení usnesení žádal, bylo zakotvení povinnosti advokátů nechat si stavovský oděv vyrobit u konkrétního dodavatele zvoleného Českou advokátní komorou. Stěžovatel dovozuje, že nemožnost nechat si stavovský oděv vyrobit u jiného dodavatele má ústavněprávní relevanci (Nejvyšší správní soud tak ve svém důsledku porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces).
II.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal. Tu lze poukázat na čl. 83 Ústavy, který stanoví, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti; již z toho plyne, že není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem podústavního práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí soudům obecným.
Při posuzování předmětného případu vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že usnesení představenstva České advokátní komory číslo 4/2010 z 8. 6. 2010, zahrnující mimo jiné povinnost advokáta nechat si vyrobit stavovský oděv u Českou advokátní komorou zvoleného výrobce, bylo usnesením představenstva České advokátní komory ze dne 14. 6. 2011 (publikovaným ve Věstníku České advokátní komory číslo 2/2011, částka 2/2011, strana 42) změněno tak, že advokát si může nechat stavovský oděv zhotovit u některého z dodavatelů stanovených Českou advokátní komorou (již tedy nejde toliko o jednoho dodavatele) anebo si může nechat oděv zhotovit samostatně u jím zvoleného výrobce.
Za této situace je ovšem stěžovatelem navrhovaná kasace ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu nadbytečná, neboť povinnost vyžadovaná Českou advokátní komorou po stěžovateli, proti které ve svém důsledku jak v řízení před Nejvyšším správním soudem, tak v řízení před Ústavním soudem brojil, odpadla. Teorie a praxe ústavního soudnictví přitom vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. "mootness" [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174n.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení.
Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele a jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední (a to nikoliv jen ve vztahu k byť stále formálně existujícímu rozhodnutí, ale zejména k tomu, zda společenská dysfunkce, proti níž stěžovatel v soudním řízení brojil, skutečně stále trvá). Tato podmínka v právě projednávané věci zjevně splněna není.
Za daného stavu Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu