ECLI:CZ:US:2011:4.US.1308.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1308/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Bc. Z. V., zastoupené JUDr. Martinem Hádkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 2, Ječná 39a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 16. 2. 2011 č. j. 3 Ads 8/2011-57, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2010 č. j. 5 Ca 212/2007-31 a návrhu na zrušení ustanovení §225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání rozhodnutí ministra vnitra ze dne 16. 5. 2007 č. 496/2007, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 1. 1. 2007 č. j. OSZ-63230/2007. Předmětným rozhodnutím byl stěžovatelce v souladu s ustanovením §159 a §225 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), zvýšen příspěvek za službu (považovaný dle §225 tohoto zákona za výsluhový příspěvek) náležející jí ke dni 31. 12. 2006 ve výši 8.549,- Kč měsíčně pouze o 2,8 %, tj. o 240 Kč měsíčně. Ustanovení §225 zákona o služebním poměru totiž umožnilo aplikaci ustanovení §159 tohoto zákona, čímž byl zaveden jednotný režim pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, že byly tyto přiznány podle předchozího zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů. V důsledku nepravé retroaktivity ustanovení §159 zákona o služebním poměru tak došlo v případě stěžovatelky ke snížení valorizace jejího příspěvku za službu. Stěžovatelkou podanou správní žalobu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2010 č. j. 5 Ca 212/2007-31 zamítl a Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2011 č. j. 3 Ads 8/2011-57 stěžovatelkou podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť její věc nebyla spravedlivě posouzena. Namítá, že jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích připustily uplatnění nepravé retroaktivity zákona i v případě, že tato působí újmu a nikoliv prospěch adresátovi právní normy. Nepravá retroaktivita by ale podle názoru stěžovatelky připadala v úvahu pouze tehdy, pokud by v jejím důsledku nedošlo ke zhoršení postavení adresáta právní normy. V posuzovaném případě však uplatnění nepravé retroaktivity způsobilo stěžovatelce, jakož i ostatním adresátům této právní normy, újmu. S ohledem na tuto skutečnost stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, a současně podává ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §225 zákona o služebním poměru.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 212/2007.
5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesla v kasační stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že Nejvyšší správní soud se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatelka tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
6. Ústavní soud předesílá, že obdobnými ústavními stížnostmi se shodnou právní problematikou a ústavněprávní argumentací se již zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 2923/09 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 3302/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž od závěrů zde uvedených nemá důvod se odchylovat, a proto na ně v dalším odkazuje a shodně uvádí.
7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces, spočívající dle jejího přesvědčení především v tom, že obecné soudy připustily využití nepravé retroaktivity zákona v případě, kdy tato působí újmu a nikoli prospěch adresátovi právní normy. Ústavní soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude soudem projednána, nezaručuje však, že návrhu bude soudem také vyhověno. Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správní orgány a soudy podaly předvídatelný a rozumný výklad rozhodných právních norem korespondující závěrům soudní praxe, není-li naopak výklad výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Naplnění těchto podmínek, jež by odůvodňovaly jeho zásah, však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. K otázce nepravé retroaktivity, jejíž tvrzená nepřípustnost v této věci tvoří těžiště ústavní stížnosti, se Ústavní soud (jak ostatně naznačil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud) vyjadřuje opakovaně tak, že oproti retroaktivitě pravé, která zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností, spočívá retroaktivita nepravá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového. Po jeho účinnosti se však právní vztahy řídí právem "novým", přičemž nepravá retroaktivita se v právní teorii i v praxi připouští (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94, sp. zn. Pl. ÚS17/96, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, sp. zn. Pl. ÚS 56/05, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nelze tudíž vyloučit novou úpravu právních důsledků v určitém, dříve vzniklém právním vztahu, jestliže působí pro futuro, jak je tomu v případě stěžovatelkou rozporovaného ustanovení §225 zákona o služebním poměru; aby šlo o retroaktivitu nepřípustnou, musel by zákon postihnout stěžovatelčin nárok na výsluhový příspěvek zpětně, ke dni jeho přiznání (obdobně viz nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Tak tomu však v dané věci není, neboť úprava zákonem zachovaného výsluhového příspěvku a jeho zvyšování je tímto právním předpisem upravena do budoucna, což je znakem normativní změny, proti které nelze nic namítat, ať již z hledisek podústavních nebo ústavních.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal právní závěry obecných soudů, i jim předcházející závěry správních orgánů protiústavními, neboť jimi podaný výklad není zjevně svévolný a nepostrádá racionální základnu. Právní závěry, k nimž při svém rozhodování dospěly, byly rovněž odpovídajícím způsobem odůvodněny. Vzhledem k vyčerpávajícímu a podrobnému odůvodnění obou soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu, který spornou právní otázku řešil opakovaně, nemá Ústavní soud důvod se k věci duplicitně vyjadřovat a v podrobnostech na ně odkazuje.
10. Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení ustanovení §225 zákona o služebním poměru, podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
11. Jak Ústavní soud ověřil, rozhodovaly obecné soudy v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu