ECLI:CZ:US:2011:4.US.1349.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1349/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti A. L., zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, AK Dukelská brána 4, 796 01 Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2010 č. j. 5 To 567/2010-1127 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 9. 2010 č. j. 1 T 47/2009-1090 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v její trestní věci pro porušení jejího práva na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 47/2009 zjistil Ústavní soud, že tamní soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2010 č. j. 1 T 47/2009-1090 shledal stěžovatelku vinnou dvěma trestnými činy podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona spáchanými ve spolupachatelství tím, že - stručně řečeno - po vzájemné dohodě se svou dcerou G. L. a synem R. L. předstírali před MUDr. H. a při jednání u Okresní správy sociálního zabezpečení v Prostějově těžší duševní poruchu dětí stěžovatelky a stěžovatelka uváděla nepravdivé informace o jejich zdravotním stavu, čímž dosáhli neoprávněného přiznání a výplaty plného invalidního důchodu, který byl později zvýšen pro bezmocnost, a způsobili tak České republice - České správě sociálního zabezpečení škodu (dále jen "ČSSZ") v celkové výši 1.649.249 Kč, za což byl stěžovatelce uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 11. 2010 č. j. 5 To 567/2010-1127 stěžovatelčino odvolání pro nedůvodnost zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 4. 2011 č. j. 8 Tdo 334/2011-1186 stěžovatelčino dovolání odmítl jako podané z jiného než zákonného důvodu.
Stěžovatelka namítá, že při vyšetření svých dětí nebyla přítomna v ordinaci MUDr. H. a že neexistuje žádný přímý důkaz prokazující, že je stěžovatelka naváděla k předstírání vážnějšího duševního onemocnění. Uvádí, že spoluodsouzené děti se chovaly odlišně od svých zbylých sourozenců a při řešení otázky jejich hmotného zabezpečení jednala v dobré víře. Táže se, zda jakožto negramotná a lehce mentálně retardovaná osoba byla schopna zmást soudní znalce, psychology a pediatry. Podotýká, že svůj díl viny nese i ČSSZ, která nenařídila žádnou kontrolu, a okresní soud, který měl k dispozici několik znaleckých posudků z oboru psychiatrie ohledně duševního stavu jejích dětí z různých trestních řízení, avšak podnět k zahájení řízení o navrácení způsobilosti k právním úkonům nepodal. Poukazuje na skutečnost, že způsobilost MUDr. H. coby soudního znalce soudy zpochybněna nebyla, nebyl odvolán a jím předložený posudek nebyl shledán chybným. Upozorňuje, že soudem ustanovený obhájce nepodal stížnost, ačkoli mu to umožňoval zákon. Dále stěžovatelka namítá, že se stala obětí tažení vlády proti zneužívání sociálních dávek, které si mohly orgány činné v trestním řízení vyložit tak, že "začnou stíhat Romy, kteří pobírají sociální dávky". Konečně stěžovatelka považuje uložený trest za nepřiměřený.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že po dodatečném odstranění vad a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Že sama "věcná správnost" není kritériem ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud traktuje opakovaně.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, s. 257). Jedná-li se o rozsudek v trestní věci, musí jeho odůvodnění obsahovat prvky vymezené ustanovením §125 trestního řádu, tj. uvedení skutečností, které soud považoval za prokázané, o jaké důkazy tato svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil; též musí být z odůvodnění rozhodnutí patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Odůvodnění musí být přesvědčivé a předmět řízení musí být vyčerpán v tom smyslu, že je třeba pečlivě zvážit všechny skutečnosti mající vztah k projednávané věci, pročež je nutné, aby obecné soudy v rámci odůvodnění rozhodnutí nejen osvětlily, na základě čeho dospěly k vysloveným závěrům, ale aby tyto závěry rovněž obhájily i tím, že se vypořádají se všemi relevantními námitkami uplatněnými stranami řízení.
Stěžovatelčiny výtky obsažené v ústavní stížnosti představují pouhou opakovanou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, která její věc neposunuje do ústavněprávní roviny. Soudy prvního i druhého stupně svá rozhodnutí dostatečně podrobně odůvodnily, přičemž odvolací soud se pečlivě vypořádal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky, které stěžovatelka částečně opakuje i v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se na spáchání trestného činu aktivně podílela podáním žádostí o přiznání plného invalidního důchodu a zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost svých dětí, jakož i poskytováním nepravdivých informací o závažnosti jejich zdravotního stavu, přičemž aby odsouzení dosáhli zamýšleného cíle, museli tak činit po vzájemné dohodě, jak uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, což však ještě nemusí znamenat, že stěžovatelka své děti k trestnému jednání navedla. Tvrzení stěžovatelky o její nepřítomnosti při vyšetření dětí odporuje výpověď MUDr. H. při hlavním líčení (viz č. l. 774 na rubu). Pro shledání viny stěžovatelky je rozhodné, že pojala úmysl a vyvinula úsilí k uvedení příslušných orgánů v omyl za účelem obohacení; skutečnost, že spáchání trestného činu usnadnila nečinnost okresního soudu a ČSSZ, jakož i nedůkladné vyšetření provedené MUDr. H., stěžovatelku nezbavují trestní odpovědnosti. Pochybení při diagnostice, nedostatečná pečlivost a spoléhání se na informace poskytnuté stěžovatelkou pak vysvětlují, proč intelektem nepříliš obdařená stěžovatelka byla s to uvést lékaře v omyl. Nutno připomenout, že v sérii znaleckých posudků vypracovaných v této věci ostatními znalci představoval inkriminovaný znalecký posudek anomálii a že i MUDr. H. při provádění vyšetření odhalil zveličování duševních potíží dětmi stěžovatelky (srov. č. l. 775 spisu). Ve světle těchto skutečností soud prvního stupně závěry vyplývající z jeho znaleckého posudku v rámci hodnocení důkazů nepovažoval za směrodatné, a proto k nim nepřihlížel (srov. str. 7 rozsudku soudu prvního stupně); skutečnost, že MUDr. H. setrval ve funkci soudního znalce, nečiní jeho znalecký posudek správným a nezbavuje stěžovatelku viny.
K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález II. ÚS 455/05, Sb. n. u. sv. 49, s. 119), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. článek 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence. V projednávané věci okresní soud uvedl skutečnosti a úvahy, které byly zásadní pro jeho závěr o nutnosti působit na stěžovatelku nepodmíněným trestem odnětí svobody v uložené výši, a vysvětlil, z jakého důvodu nebylo možno uložit pouze peněžitý trest. Rozhodnutí o trestu je tedy náležitě odůvodněno a nevykazuje žádnou z výše uvedených vad, jež by si žádaly zásah Ústavního soudu.
Stěžovatelka neurčitě kritizuje nepodání stížnosti ustanoveným obhájcem a údajný represivní postup státních orgánů vůči členům romského etnika využívajícím výhod sociálního zabezpečení ze strany státu, avšak z její kritiky není patrno, jaký konkrétní dopad měly mít tyto skutečnosti do jejích ústavně zaručených práv a jak mohly negativně ovlivnit stěžovatelčinu trestní věc.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu