ECLI:CZ:US:2011:4.US.1405.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1405/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. S. C., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Menčíkem, advokátem, AK se sídlem Úslavská 33, 323 00 Plzeň, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 170/2009-210, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 5. 9. 2008 č. j. 35 Co 408/2007-147 a Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 3. 2007 č. j. 14 Nc 4636/2005-83 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v jeho věci pro porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 23. 3. 2007 č. j. 14 Nc 4636/2005-83 zastavil exekuci nařízenou na majetek povinné podle notářských zápisů, v nichž povinná uznala svůj dluh ve prospěch stěžovatele, který se stal jejím věřitelem jako postupník na základě smluv o postoupení pohledávky, a svolila k vykonatelnosti notářských zápisů (výrok I.). Protože soud shledal smlouvy o postoupení pohledávek neplatnými pro neurčitost, nebyl stěžovatel aktivně legitimován k vymáhání pohledávek, a byl tak dán důvod k zastavení řízení dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve vztahu k pohledávkám vyúčtovaným fakturami č. 2195089 a č. 2195099 shledal soud námitku promlčení důvodnou, neboť dříve podaný návrh na zřízení soudcovského zástavního práva nestaví ve smyslu ustanovení §402 obchodního zákoníku běh desetileté promlčecí lhůty dle ustanovení §408 odst. 1 obchodního zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 22. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 170/2009-210 usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. částečně potvrdil a částečně změnil tak, že nařízená exekuce se zastavuje co do vymáhaných pohledávek ve výši 6.228.058 Kč a co do pohledávky ve výši 625.000 Kč se návrh povinné na zastavení exekuce zamítá (výrok I.). Vysvětlil, že v běhu promlčecí lhůty bylo exekuční řízení zahájeno jen pro pohledávku v této výši, a proto v tomto rozsahu nemůže být námitka promlčení úspěšná. Ve vztahu k pohledávkám vyúčtovaným fakturami č. 2195089 a č. 2195099 přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva není soudním řízením, jež má na mysli ustanovení §402 obchodního zákoníku, poněvadž má funkci zajišťovací a nikoli nalézací. Pokud šlo o určitost postoupení zbytku pohledávek, soud listinu nazvanou dohoda o narovnání ze dne 13. 5. 2005 provedenou k důkazu nekvalifikoval jako dohodu o narovnání dle ustanovení §558 občanského zákoníku a dovodil, že pro předmětné exekuční řízení je bez významu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2011 č. j. 20 Cdo 170/2009-210 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, jelikož předložené právní otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny, a proto postrádaly pro právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel považuje výklad ustanovení §402 obchodního zákoníku podaný soudy za nedůvodně restriktivní a řádně neodůvodněný. Vyslovuje názor, že soudním řízením ve smyslu tohoto zákonného ustanovení je jakékoli řízení, tedy nejen občanské soudní řízení, ale i např. trestní řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 365/2005) nebo vykonávací řízení ústící v rozhodnutí s důsledky zajišťovacími (srov. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2270/2008). Dále stěžovatel namítá, že se soudy vyhnuly zodpovězení jím vznesené otázky, zda jsou s exekučním titulem ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti spojeny právní důsledky ve smyslu ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy důsledky obdobné existenci pravomocného rozhodnutí soudu nebo rozhodce. Stěžovatel podotýká, že ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku je starší než institut notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, a proto lze mít důvodně za to, že kdyby předmětné ustanovení vzniklo v době existence tohoto exekučního titulu, pojal by jej zákonodárce do předmětného ustanovení. Není totiž důvod vylučovat účinky tohoto moderního exekučního titulu a zakládat nedůvodnou nerovnost účastníků občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Konečně stěžovatel soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy výpověďmi svědků, které měly vytvořit podmínky pro odlišné hodnocení dohody o narovnání ze dne 13. 5. 2005 a ozřejmit skutečnou vůli účastníků dohody, jež má přednost před doslovným zněním textu (srov. I. ÚS 436/05). V této souvislosti se stěžovatel cítí být zkrácen i na svém právu na dvouinstanční řízení, neboť dohoda o narovnání byla k důkazu provedena toliko jednou, a to až v průběhu odvolacího řízení.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Soudním řízením dle ustanovení §402 obchodního zákoníku není míněno jakékoli soudní řízení, jak se chybně domnívá stěžovatel, ale toliko řízení, v němž se rozhoduje o uplatněném právu, tj. o jeho samotné existenci; nejedná se o řízení vykonávací či exekuční, v němž je již uplatněné právo postaveno najisto. Tento právní názor je souladný s ustálenou soudní praxí (srov. judikatura citovaná v napadeném usnesení Nejvyššího soudu) i závěry traktovanými právní vědou (srov. Štenglová/Plíva/Tomsa a kol. Obchodní zákoník - komentář, 12. vydání. C. H. Beck, Praha 2009, str. 995, a Pokorná/Kovařík/Čáp a kol. Obchodní zákoník - komentář, II. díl. Wolters Kluwer, Praha 2009, str. 1501). Uvedenému právnímu názoru neodporuje ani rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 365/2005, na který odkazuje stěžovatel, protože i v trestním (adhezním) řízení se důvodnost nároku na náhradu škody uplatněného poškozeným také teprve zjišťuje a nikoli vymáhá již přiznané právo. Stěžovatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2270/2008 rovněž není případný, protože podstatou tohoto rozhodnutí je závěr, že zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech je rovnocenné ostatním typům výkonu rozhodnutí; stěžovatelovu názoru o rovnocennosti řízení o výkonu rozhodnutí s řízením, v němž se rozhoduje o důvodnosti žaloby a tedy o existenci uplatněného práva, toto rozhodnutí argumentační základnu neposkytuje. Kromě toho stěžovatel zde nepřípustně směšuje právní úpravu promlčení dle občanského a obchodního zákoníku, přičemž zapomíná, že se jedná o dvě odlišné komplexní právní úpravy, které se vzájemně nedoplňují.
Argument stěžovatele, dle kterého v opačném časovém sledu přijetí ustanovení §408 odst. 2 obchodního zákoníku a zakotvení institutu notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti by zákonodárce pamatoval na tento exekuční titul ve zmíněném ustanovení obchodního zákoníku, postrádá přesvědčivost, jelikož zákonodárci nic nebránilo v tom, aby jej pojal do obchodního zákoníku jeho novelizací, když zaváděl tento nový institut do právního řádu. Námitka nedůvodné preference rozhodnutí soudů a rozhodčích soudů je lichá, neboť smyslem ustanovení §408 obchodního zákoníku je zajistit, aby nebylo možno využít námitky promlčení u práva, které bylo včas uplatněno u příslušného orgánu, ale nebylo o něm rozhodnuto v promlčecí době, zatímco notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není výsledkem žádného řízení, a tudíž zde není žádná časová prodleva mezi uplatněním práva a vydáním exekučního titulu.
Stěžovateli je možno přisvědčit v tvrzení, že vůle účastníků smlouvy hraje při jejím vytváření a interpretaci zásadní roli, přičemž shodná vůle smluvních stran má přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. nález sp. zn. I. ÚS 436/05, Sb. n. u., sv. 50, str. 131). Z toho plyne, že nelze mít nerealistické nároky na právní laiky při sepisování smluv a trvat na pregnantní terminologii, je-li vůle smluvních stran z obsahu smlouvy zřejmá (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 625/03, Sb. n. u., sv. , str. , I. ÚS 546/03, Sb. n. u., sv. 32, str. 107 a I. ÚS 2061/08 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Avšak závěr obecných soudů o neurčitosti projevu vůle ve smlouvě o postoupení pohledávky ani v související dohodě o narovnání ve vztahu k identifikaci postupovaných pohledávek nepovažuje Ústavní soud za excesivní a neakceptovatelný z hlediska výše citované judikatury, neboť shledaná neurčitost není dána neumělým označením jinak konkrétně určitelných pohledávek, ale nedostatkem pečlivosti při jejich označení v procesu sepisu listiny; na tomto zjištění pak nemohly nic změnit ani navržené důkazy výpověďmi svědků.
Namítá-li stěžovatel porušení principu dvojinstančnosti tím, že dohoda o narovnání byla jako důkaz provedena teprve v odvolacím řízení, je třeba předeslat, že tak odvolací soud učinil nejen v souladu se zákonem, neboť není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a je oprávněn zopakovat i doplnit dokazování (srov. §213 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř.), ale i s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Smyslem úpravy provedené výše citovaným ustanovením občanského soudního řádu je urychlit celé řízení a umožnit odvolacímu soudu doplnit řízení a předejít tak zbytečným průtahům spojeným s vrácením věci soudu prvního stupně. Jde o naplnění ústavně zaručeného práva každého účastníka řízení na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, jak je toto právo formulováno v čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1846/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ani z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z článku 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Jednostupňové soudnictví tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 IV. ÚS 101/01, Sb. n. u., sv. 22, str. 387). Jinak řečeno Listina ani článek 6 odst. 1 Úmluvy nezavazují stát ke zřizování odvolacích či dovolacích soudů v civilních věcech. Pokud však takové soudy zřídí, musí řízení před nimi poskytovat záruky spravedlivého procesu; zejména musí navrhovatelům zajistit účinné právo na přístup k soudům (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 108/11, II. ÚS 1846/08, II. ÚS 517/08 a IV.ÚS 586/05 dostupná na http://nalus.usoud.cz). Porušení tohoto práva však stěžovatel nenamítá.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu