ECLI:CZ:US:2011:4.US.1423.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1423/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky STAOPRA a.s., "v likvidaci", se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35/1354, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 529/2011-108 ze dne 19. dubna 2011 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 141/2010-66 ze dne 7. září 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a na porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno, domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 119/2002 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 39 Cm 119/2002-27 ze dne 31. ledna 2003 ve znění opravného usnesení č.j. 39 Cm 119/2002-39 ze dne 14. března 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") ve sporu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 703.033,80 Kč s příslušenstvím uložil žalované BESS GROUP - Občanské a průmyslové stavby, s.r.o. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 467.090,40 Kč se 14% úroky z prodlení od 7. února 2002 do zaplacení (výrok I.), v části o zaplacení částky 235.943,40 Kč se 14% úroky z prodlení od 7. února 2002 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Cmo 141/2010-66 ze dne 7. září 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. v té části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce částku 233.545,20 Kč se 14% úroky z prodlení z této částky od 7. února 2002 do zaplacení potvrdil (výrok I.), v části, ve které bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce další částku 233.545,20 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba se ohledně zaplacení částky 233.545,20 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II.), ve výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.), rozhodl, že ve výroku II. zůstává rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 529/2011-108 ze dne 19. dubna 2011 zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.548,- Kč (výrok II.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ve věci rozhodl správně soud prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně podle stěžovatelky nesprávně aplikoval ustanovení §301 obchodního zákoníku, když snížil smluvní pokutu, jejíž zaplacení bylo předmětem řízení, jako nepřiměřeně vysokou na polovinu. Smluvní pokuta byla sjednána k zajištění řádného a včasného zaplacení ceny za dílo ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení, což sice opravdu představuje 182,5 % p.a., ovšem podle stěžovatelky je třeba si uvědomit, že jde o smluvní pokutu naprosto standardní a obvyklou, běžně používanou v obchodněprávních vztazích. Odvolací soud podle stěžovatelky rozhodl o moderaci smluvní pokuty na 50 % zcela svévolně, bez bližší argumentace a nijak nevysvětluje, proč je smluvní pokuta 0,5 % denně nepřiměřeně vysoká a 0,25 % denně je akceptovatelná výše. Naproti tomu podle stěžovatelky soud prvního stupně se zabýval v odůvodnění svého rozsudku výší smluvní pokuty a přesvědčivě zdůvodnil, proč neaplikoval ustanovení §301 obchodního zákoníku. Dovolací soud pak pouze uvedl, že odvolacímu soudu nelze vytknout žádné právní pochybeni, když odůvodnil míru snížení smluvní pokuty poukazem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti s tím, že škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti stěžovatelka ani netvrdila.
Porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces spočívá podle stěžovatelky v tom, že odvolací i dovolací soud svévolně aplikoval mimořádné ustanovení o moderačním právu soudů ve vztahu ke smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích na zcela běžnou situaci a ani odvolací, ani dovolací soud neodůvodnil dostatečně podrobně a přesvědčivě své úvahy nad důvody a rozsahem snížení smluvní pokuty. Právo stěžovatelky vlastnit majetek bylo porušeno podle stěžovatelky tím, ze stěžovatelka očekávala uspokojení své pohledávky na zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy, avšak tato existující pohledávka stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty byla zásahem státního orgánu redukována na pouhou polovinu, aniž by si to vyžadovala ochrana slabší strany v právním vztahu. Stěžovatelka očekávala, že bude uplatněna právní zásada, že smlouvy se mají plnit a dodržovat. Odvolací a dovolací soud však do nároků ze smlouvy bez zásadních důvodů vstoupil v neprospěch stěžovatelky a zbavil ji části jejího majetku - části její pohledávky. Právo stěžovatelky činit, co není zákonem zakázáno, bylo podle stěžovatelky porušeno popsaným zásahem státních orgánů do svobodné vůle účastníků obchodněprávních vztahů a jejich právní jistoty, byl porušen princip obchodněprávních vztahů spočívající v autonomii vůle smluvních stran a v minimalizaci zásahů státu do smluvní volnosti a postavení podnikajících subjektů. Sjednaná smluvní pokuta byla podle stěžovatelky rozhodně obvyklá, jejím sjednáním smluvní strany neučinily nic zákonem zakázaného a moderační zásah by byl možný pouze do nepřiměřené vysoké smluvní pokuty, tedy do smluvní pokuty, která by byla sjednána ve výši mnohonásobku v obchodních vztazích obvyklé sazby.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž dostatečně vyložily, proč v projednávané věci bylo namístě užít moderačního práva soudu dle ust. §301 obchodního zákoníku. Z odůvodnění těchto rozhodnutí je též zřejmé, proč byla smluvní pokuta na základě citovaného ustanovení snížena právě na jednu polovinu.
Ústavní soud nemá závěrům učiněným ve v záhlaví citovaných rozhodnutích obecnými soudy co vytknout. Protože pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje pouze na v záhlaví citovaná rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatelky neshledal.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu