ECLI:CZ:US:2011:4.US.1479.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1479/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Zajišťovací společnost s.r.o., se sídlem v Praze, Revoluční 1082/8, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 49/2011-26 ze dne 11. února 2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 48 EXE 912/2010-15 ze dne 2. července 2010 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu v pro Prahu 1 sp. zn. 48 EXE 912/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soudu pro Prahu 1 usnesením č. j. 48 EXE 912/2010-15 ze dne 2. července 2010 nařídil podle usnesení soudního exekutora JUDr. Vlastimila Porostlého ze dne č. j. 069 EX 1195/09-5 ze dne 2. dubna 2010 k vymožení pohledávky ve výši 11.640,- Kč a pro náklady oprávněné J. K. v exekučním řízení a náklady exekuce exekuci a exekucí pověřil soudního exekutora JUDr. Marii Sárovou. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením č. j. 58 Co 49/2001-26 ze dne 11. února 2011 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se v záhlaví citovanými rozhodnutími, neboť má zato, že usnesení soudního exekutora (podle kterého byla předmětná exekuce proti stěžovatelce nařízena) nemůže být exekučním titulem, když rozhodnutí exekutora není rozhodnutím soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložené tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Interpretace podústavního práva je svěřena obecným soudům a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Protiústavnost v záhlaví citovaného rozhodnutí se nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení §40 odst. 1 zák. č. 120/2001, exekučního řádu (dále jen "exekuční řád"), který vymezuje, co je exekučním titulem, se nedotýká některého ze základních a ústavním pořádkem chráněných práv stěžovatelky, zda je předvídatelný a rozumný, zda odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a zda není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčeného institutu.
K tomu je nutné navíc podotknout, že zpochybněním toho, zda je usnesení soudního exekutora (kterým je zastavena exekuce a účastníku exekučního řízení uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce) jakožto rozhodnutí soudu exekučním titulem, stěžovatelka otevřela pouze otázku interpretace podústavního práva, která, jak je uvedeno výše, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Stěžovatelka dává najevo, že se soudem použitým výkladem ust. §40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu nesouhlasí, avšak pro tento svůj nesouhlas nepředkládá v ústavní stížnosti žádnou další argumentaci.
Podle náhledu Ústavního soudu interpretace ust. §40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu učiněná obecnými soudy splňuje výše uvedená kritéria a Ústavní soud jí nemá co vytknout.
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2011
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu