ECLI:CZ:US:2011:4.US.1491.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1491/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. P. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2011 sp. zn. 20 Cdo 4934/2010, usnesení Městského soudu ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. 16 Co 238/2010 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. E 5378/2001, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 24. 5. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež nesplňuje základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel, jenž byl ze strany Ústavního soudu poučen o formálních náležitostech kladených na ústavní stížnosti mnohokrát, se tentokráte na Ústavní soud obrátil poté, co mu byl Českou advokátní komorou určen podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, advokát.
Povinné zastoupení před Ústavním soudem je třeba posuzovat nikoli čistě formalisticky, ale materiálně (tzn. ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána - na tuto skutečnost byl stěžovatel opakovaně v jemu zaslaných výzvách upozorňován). Není možné, aby Česká advokátní komora ustanovila stěžovateli advokáta a ten si následně sepsal ústavní stížnost sám s tím, že předloží toliko plnou moc, kterou zmocňuje advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem. K tomu lze odkázat též na stanovisko pléna Ústavního soudu [sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996 (ST 1/9 SbNU 471)], kde je mj. konstatováno: "Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení."
Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 k Ústavnímu soudu přes 100 ústavních stížností a v mnoha řízeních o těchto ústavních stížnostech byl přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05, sp. zn. II. IV. ÚS 556/11, sp. zn. III. ÚS 2292/08, sp. zn. III. ÚS 2008/10, sp. zn. IV. ÚS 2506/10, sp. zn. IV. ÚS 2725/10 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Navíc je zřejmé, že stěžovateli byl advokát pro poskytnutí právní pomoci řádně ustanoven, ten však jeho služeb nevyužil.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 31. května 2011
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj