ECLI:CZ:US:2011:4.US.1494.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1494/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem Ostrava, Jaklovecká 18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011 č. j. 11 Co 230/2010-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2011, domáhala podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011 č. j. 11 Co 230/2010-294, kterým krajský soud ve věci návrhu stěžovatelky na určení existence práva věcného břemene chůze, jízdy a hnání dobytka po pozemcích ve výroku rozhodnutí specifikovaných, změnil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. února 2010 č. j. 12 C 221/2006-219 tak, že předmětné právo věcného břemene vázne na pruhu uvedených pozemků o šíři 1,5 m. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud dospěl k nesprávným závěrům, neboť je oprávněnou z věcného břemene chůze a jízdy na pozemcích v pásu širokém 3 m. Z uvedeného důvodu má stěžovatelka za to, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a v čl.36 odst. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka rovněž ve své ústavní stížnosti uvedla, že proti rozsudku napadeném ústavní stížností podala současně i dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a navrhla, aby Ústavní soud do doby vyřízení podaného dovolání Nejvyšším soudem řízení o ústavní stížnosti přerušil.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jak vyplývá z obsahu podané ústavní stížnosti, stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, čímž došlo v posuzované věci k souběhu ústavní stížnosti a dovolání. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.
Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k
ochraně jejích práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (srov. obdobně usnesení ze dne 29. července 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 a ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 16/11). Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo stěžovatelky na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud nemá důvodu v této věci na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat a proto ústavní stížnost, aniž by posuzoval její důvodnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu s tím ovšem, že stěžovatelce zůstává možnost uplatnit ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu případně podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. srpna 2011
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka