ECLI:CZ:US:2011:4.US.1518.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1518/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, v právní věci stěžovatelky P. M., zastoupené JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem Karlov 6, Prostějov, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 420/2010-202 ze dne 8. 3. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") č. j. 17 Co 420/2010-202 ze dne 8. 3. 2011.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 313/2004, který si za účelem posouzení důvodnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 0 P 313/2004-136 ze dne 25. 6. 2010 bylo výživné na nezletilého D. placené otcem M. P. (dále jen "vedlejší účastník") navýšeno z částky 2.000,- Kč měsíčně na částku 10.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2008 a na částku 5.000,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2009. Dále byl vedlejší účastník tímto rozsudkem zavázán zaplatit k rukám stěžovatelky dlužné výživné za období od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2010 ve výši 150.000,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 17 Co 420/2010-202 ze dne 8. 3. 2011 tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v tom smyslu, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost platit výživné ve výši 4.000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2010, přičemž za období od 1. 9. 2009 do 31. 3. 2011 vedlejšímu účastníkovi dlužné zvýšené výživné nevyměřil.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka stručně shrnula obsah dokazování provedeného před obecnými soudy, přičemž se ztotožnila s názorem okresního soudu, který dovodil, že částka, kterou si vedlejší účastník v letech 2008 a 2009 vyplatil na osobní spotřebu, je peněžním prostředkem, se kterým může libovolně nakládat, a proto se jedná o příjem, z něhož je třeba vycházet při stanovení výše výživného. Za nesprávný naopak označila závěr krajského soudu, dle něhož vedlejší účastník celou vykázanou částku na osobní spotřebu použít nemohl. Dle stěžovatelky neměl tento závěr dostatečnou oporu v provedeném dokazování a jednalo se spíše o volnou úvahu soudu. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytkla, že důkazy hodnotil jednostranně ve prospěch vedlejšího účastníka a že výživné stanovené napadeným rozhodnutím neodpovídá finančním možnostem vedlejšího účastníka. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 17 Co 420/2010-202 ze dne 8. 3. 2011 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 0 P 313/2004 vyplynulo, že k poslední úpravě vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k nezletilému došlo rozsudkem okresního soudu č. j. 0 P 313/2004-63 ze dne 6. 12. 2007, jímž byla schválena dohoda rodičů v tom smyslu, že vedlejší účastník bude přispívat na výživu nezletilého částkou 2.000,- Kč měsíčně. Dle §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohodu či soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Pro posouzení návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilého tedy bylo rozhodné, zda od poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo ke změně poměrů, která by takové navýšení odůvodňovala.
Dle §85 odst. 2 zákona o rodině přispívají oba rodiče na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle §96 odst. 1 téhož předpisu soud při určení výživného přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Jak patrno, zákon vymezuje obsah vyživovací povinnosti prostřednictvím neurčitých právních pojmů, z čehož plyne, že pro určení jejich konkrétního významu, resp. pro stanovení výše výživného v konkrétní věci, je nezbytná určitá míra soudního uvážení. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 363/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), že ústavní přezkum rozhodnutí založeného na soudním uvážení je sice možný, ovšem značně omezený, jelikož se může týkat toliko posouzení, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí nastavených ústavním pořádkem.
Ústavní soud je toho názoru, že krajský soud v projednávané věci meze uvážení nepřekročil a dostál své povinnosti zakotvené v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tj. v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů posoudil provedené důkazy a na základě jejich zhodnocení dospěl k závěru uvedenému ve výroku svého rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). V nyní projednávané věci však extrémní nesoulad ve výše uvedeném smyslu zjištěn nebyl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že se krajský soud jak poměry vedlejšího účastníka, tak i poměry nezletilého, řádně zabýval, přičemž svou úvahu o tom, že ke změně poměrů od doby posledního rozhodování o výši vyživovací povinnosti došlo toliko na straně nezletilého, a to v rozsahu odůvodňujícím navýšení výživného na částku 4.000,- Kč měsíčně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry krajského soudu jakkoliv přehodnocovat; nesouhlas stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy sám o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu