ECLI:CZ:US:2011:4.US.1555.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1555/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele Města Otrokovice, nám. 3. května 1340, 765 02 Otrokovice, zastoupeného JUDr. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem Jakubská 1, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2010 č. j. 5 Cmo 172/2009-312 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2008 sp. zn. 50 Cm 95/2007, 50 Cm 97/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdil, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 3, čl. 8, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. V důsledku toho se domáhal, aby Ústavní soud předmětná usnesení obecných soudů nálezem zrušil.
Stěžovatel ve svém návrhu Ústavnímu soudu sdělil, že ústavní stížností kritizovaná rozhodnutí napadl rovněž dovoláním.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.
Pokud tedy stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné jím podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovateli, jehož návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Pavel Holländer
soudce zpravodaj