ECLI:CZ:US:2011:4.US.1579.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1579/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele V. S., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Mánesova 19, 120 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2011 č. j. 64 Co 430/2010-66 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. května 2010 č. j. 20 C 223/2009-32, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 14 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel nejprve popsal průběh proti němu vedeného trestního stíhání, jež bylo v návaznosti na kasační nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2009 sp. zn. 48 T 6/2007, jímž byl v předmětném trestním řízení zproštěn obžaloby. Vyjádřil přesvědčení, že pokud se [ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")] domáhal náhrady nemajetkové újmy jemu způsobené výkonem vazby o celkové délce 280 dnů a výkonem trestu odnětí svobody v trvání 253 dnů, obecnými soudy přisouzená částka ve výši 219.900,- Kč, tj. 300,- Kč za jeden den, neodpovídá všem okolnostem případu a intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv. Uzavřel, že dle jeho názoru je to právě Ústavní soud, který by se měl vyslovit k tomu, jakou hodnotu má osobní svoboda člověka, resp. jaká částka může být důstojnou omluvou a kompenzací ztrát a újmy, která stěžovateli (nezákonným) omezením osobní svobody vznikla. Stěžovatel je toho názoru, že rozhodně by měla být mnohem vyšší, než jakou mu přisoudily, vycházejíce ze své volné úvahy, obecné soudy.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].
Z obsahu odůvodnění napadených rozsudků se podává, že nárok stěžovatele opřený o ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. byl obecnými soudy shledán co do právního základu důvodným. Ohledně výše nároku dospěly soud I. stupně i odvolací soud oproti žalobnímu požadavku stěžovatele k závěru, že žalobu v rozsahu částky 904.535,25 Kč je třeba zamítnout a přiznaly stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy částku, jak shora uvedena, resp. částku ve výši 84.000,- Kč (s přesně specifikovaným příslušenstvím), když předtím již Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti přiznala a vyplatila stěžovateli odškodnění ve výši 135.900,- Kč coby peněžité zadostiučinění, poskytnuté v souvislosti s výkonem trestu odnětí svobody.
Stěžovatel přitom finančně vyjádřil újmu vzniklou omezením osobní svobody částkou 1.364,25 Kč denně. Na rozdíl od jeho názoru obecné soudy učinily úsudek o adekvátní výši náhrady 300,- Kč za jeden den omezení osobní svobody. Soud I. stupně vyšel z toho, že toto zadostiučinění je přiměřené a odpovídající závažnosti vzniklé újmy, jakož i všem okolnostem, za nichž k této újmě došlo, a že plně odráží i ekonomickou situaci v České republice. Na podporu své argumentace dodal, že i Evropský soud pro lidská práva připouští, že účinným prostředkem ochrany je i to, že podle práva členského státu poskytnutá náhrada nedosahuje částek, ke kterým by dospěl Evropský soud pro lidská práva, tedy může být i nižší, a to zejména s přihlédnutím k hladině životní úrovně v jednotlivých členských státech. S těmito závěry se posléze ztotožnil odvolací soud při konstatování, že volná úvaha soudu I. stupně nevybočuje z rámce platné právní úpravy a dosavadní relevantní judikatury.
Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09 Ústavní soud uvedl, "že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř. Další judikatura obecných soudů (srov. např. přiměřeně rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 21 Co 23/2009 a rozhodnutí téhož soudu ze dne 8. února 2008 sp. zn. 68 Co 48/2008, ze dne 30. 7. 2008 č. j. 13 Co 346/2008-71 a další rozhodnutí) v tomto ohledu rozlišuje mezi posouzením skutkových zjištění týkajících se existence nemajetkové újmy - tedy základu nároku (jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. není) a určením konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež úvahou soudu ve smyslu §136 o. s. ř. je. Tatáž judikatura se rovněž ztotožnila s názorem, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši)." (srov. i odst. 11 nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08). To se týká přirozeně rovněž stanovování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění v souladu s podmínkami §31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. v tom kterém individuálním případě.
Jak Ústavní soud připojil kupř. v usnesení III. ÚS 1472/10, mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).
To se v souzené věci stěžovatele v nezbytném rozsahu i stalo. Přehodnocovat volnou úvahu soudu, učiněnou ve smyslu §136 o. s. ř. potud, zda soudy přiznaná náhrada za nemajetkovou újmu má či nemá být vyšší, Ústavnímu soudu potom zásadně nepřísluší. Nahlíženo principem proporcionality, o extrémní disproporcionalitu při vymezení její konkrétní výše ze strany obecných soudů se nejedná.
Aniž by Ústavní soud jakkoli odhlížel od významu ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a s jejím omezením spjatého práva na ochranu osobnosti, pod aspektem ústavněprávního přezkumu konstatuje, že interpretace relevantního právního rámce provedená obecnými soudy je interpretací nestojící v rozporu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 677/07, IV. ÚS 1181/07) a ani není v daném případě projevem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Protože, vycházeje z uvedeného, Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu