ECLI:CZ:US:2011:4.US.1649.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1649/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatelů 1) J. H. a 2) V. H., zastoupených JUDr. Tomášem Holasem, advokátem se sídlem Pařížská 28, 110 00 Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2011 č. j. 2 As 84/2010-128, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 28. července 2010 č. j. 59 Ca 101/2009-71, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru dopravy, ze dne 29. října 2009 č. j. OD 1237/09-2/280.9/Ca a rozhodnutí Magistrátu města Liberce, odboru dopravy, ze dne 27. srpna 2009 č. j. MML107494/08-OD/Fri, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, stěžovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že na přesně označených pozemcích v jejich vlastnictví se nachází stavba veřejně přístupné účelové komunikace, resp. v této souvislosti o následně podané správní žalobě a kasační stížnosti. Stěžovatelé tvrdili, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva, zakotveného v čl. 11 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé v obecné rovině uvedli, že v daném případě nedošlo k naplnění podmínek vymezených v §7 odst. 1 a §10 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Namítali, že parkoviště vybudované na základě řádného stavebního povolení brání využití předmětných pozemků jako průjezdní komunikace. Stejně jako v předchozím řízení poukázali na to, že na těchto pozemcích se v minulosti nacházela škola a později prodejna a účelem připojení na veřejné obecní komunikace byl přístup, nikoliv průjezd. Jsou toho názoru, že jejich pozemky ani v minulosti netvořily komunikaci kvalifikovanou jako dopravní cesta, jak ji vymezuje zákon v §2 odst. 1 citovaného zákona. Dle přesvědčení stěžovatelů nesprávně byla posouzena rovněž otázka nezbytnosti tzv. komunikační potřeby a tím i zásada proporcionality potud, pokud se týče omezení jejich ústavou zaručeného práva na ochranu vlastnictví. Mají v tomto ohledu za to, že i Nejvyšší správní soud opírá své závěry jednostranně o subjektivní prohlášení právnické osoby, která je "propojena s úřadem města jako orgánem veřejné moci". Stěžovatelé konečně na podporu své argumentace konstatovali, že na předmětných pozemcích se nachází stavba plochy zpevněné asfaltovým povrchem, která má podle platného stavebního povolení sloužit jako parkoviště a zázemí pro penzion, přičemž ji "pořídil" jejich právní předchůdce a oni za ni zaplatili kupní cenu. Pro tyto výhrady se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (viz i u ostatních odkazovaných rozhodnutí Ústavního soudu internetové stránky nalus.usoud.cz)].
Zásah do práv, jich se stěžovatelé domáhají, shledán nebyl. V odůvodnění napadených rozhodnutí je v nezbytném rozsahu a přezkoumatelným způsobem reagováno na jejich argumenty, opětovně v obecné poloze předložené v ústavní stížnosti, a to i z pohledu ústavněprávního. Především na obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu postačí takto v podrobnostech, jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR), odkázat.
O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
Proto Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu