ECLI:CZ:US:2011:4.US.1659.11.1
sp. zn. IV. ÚS 1659/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., JUDr. Jaroslavem Skákalem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1595/2010-27 ze dne 26. 1. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti v souladu s ustanovením §72 odst. 3 z. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu pro rozpor s jeho základními právy, zejména čl. 37 odst. 2 a článkem 40 odstavci 3 Listiny základních práv a svobod.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu 6 Tdo 1595/2010-27 bylo odmítnuto dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 10 To 54/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 2 T 253/2009. Stěžovatel ve svém návrhu konstatoval, že v proběhlém soudním řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V době, kdy mu bylo podle protokolu Policie sděleno obvinění, byl hospitalizován na lůžku v Nemocnici s poliklinikou v Semilech a nebyl schopen řádně vnímat vnější vjemy kolem sebe. Dle názoru navrhovatele byl poškozen v uplatňování svého práva na obhajobu. Toto právo se realizuje prostřednictvím ustanovení §36 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Podle tohoto ustanovení musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit. Pochybení orgánů činných v trestním řízení spatřuje také v postupu, který je v rozporu s §55 tr. ř. neboť orgány činné v trestním řízení prováděly úkony bez souhlasu ošetřujících lékařů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud neposuzuje ve své rozhodovací činnosti postup orgánů veřejné moci ani převážně, ani výlučně v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, posuzuje Ústavní soud skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Stanoví-li tedy trestní řád podmínky, za nichž se ustanovuje odsouzenému obhájce, je třeba chápat uvedený institut v jeho materiálním pojetí.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se návrhem stěžovatele řádně zabýval a své právní závěry náležitě odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval okolnostmi, za kterých bylo stěžovateli sděleno obvinění, přičemž dle jeho náhledu nevyšlo v řízení najevo, že by stěžovateli měl být ustanoven obhájce. V souvislosti s tím je třeba vyzvednout především svědeckou výpověď svědků M. L. a D. M. Z předložené fotokopie propouštěcí zprávy navíc vyplývá, že stěžovatel byl hospitalizován pouze od 16. 6. 2009 do 17. 6. 1009, byl při vědomí, spolupracoval, chodil. Nelze odhlížet též od skutečnosti, že k hospitalizaci došlo teprve poté, co si stěžovatel zařídil osobní věci, jeho stav tedy nebyl natolik vážný, aby bylo lze uvažovat o omezení jeho způsobilosti se hájit či vnímat vnější okolnosti. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v napadeném usnesení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, nikterak nepřiměřenou či extrémní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu